O miminku jsem snila již v pubertálním věku. Všechny holky většinou zajímaly diskotéky, party atd.. Ale na to já nikdy nebyla. Jo jasně, to posezení, popíjení v našem věku je jasné, ale diskotéky nic pro mě. Já vlastně v tu dobu snila o miminku, ale samozřejmě v tom věku to nebylo možné a ani bych tak brzy nechtěla. V tomto směru jsem byla opravdu zodpovědná. Těšila jsem se na tu dobu, až si najdu partnera, s kterým budu žít a budeme mít miminko. Co se týče svatby, tak to také nebylo a stále není nic pro mě, ale žijeme v době, kdy to snad není potřeba a ne každý svatbu chce.
Takže po nějakých těch vztazích jsme na sebe narazili s přítelem. Vlastně jsme se nějakou dobu znali z práce, ale oba jsme byli zadaní. Pak jsme se ale dali dohromady. Mě v tu dobu bylo asi 21 a přítelovi asi 30. Náš začátek nebyl moc snadný, protože jsme svůj vztah cca rok tajili, ale to není důležité. Pak konečně, když už o nás každý věděl, jsem se k němu nastěhovala. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem se nastěhovala k přítelovi. A byl to celkem nezvyk, ale byla jsem šťastná, protože konečně volnost, žádné hlídání a hlavně jsem byla s ním. Po nějaké době jsme začali mluvit o miminku a říkali jsme si, že v tom málem bytě, kde jsme by to asi nebylo moc dobré. Samozřejmě svůj vlastní byt ani dům nemáme ani teď, protože prostě dnešní doba je složitá.
Zařídili jsme si tedy byt od města 3+1, který byl v příšerném stavu, takže jsme si ho dávali dohromady, tak aby se dalo bydlet. Takže výdaje a jenom výdaje. Přeci jenom v městském bytě nemůžete dělat nic navíc a kdo by taky chtěl dělat na vlastní náklady nějaké větší změny. Stále ještě teď doufáme, že brzy odejdeme. No to je asi všechno k tomu, jak jsme začínali a není to vůbec důležité. Teď bych chtěla začít tu naši složitější cestu za štěstím. Kdo by to byl řekl, co všechno se může stát.
V roce 2019, což mi bylo 25 let a přítelovi 34 let jsme jeli poprvé na dovolenou k moři a rozhodli jsme se, že bychom se mohli začít pokoušela o miminko, a tak jsem ještě před dovolenou vysadila antikoncepci. Ještě bych na začátek chtěla říct, že moje mamka má balancovanou aberaci, která může být dědičná, a tak je dost možné, že ji mám také. Takže jsme se v tu dobu ptali paní doktorky, zda by bylo možné to zjistit a nějak to řešit. Bylo nám řečeno, že se toto řeší, až v průběhu těhotenství a já ani nevěděla, co to pořádně znamená, takže jsem to nijak neřešila a věřila doktorce.
Na dovolené jsme se tedy začali snažit a já si říkala, jak by bylo super přijet domů již těhotná. No samozřejmě nic nejde rychle, takže jsme se snažili dál. Když jsem byla na gynekologii, tak jsem říkala paní doktorce, že se tedy snažíme o miminko a zda by mi mohla říct, jestli mám všechno v pořádku a jestli mám vůbec ovulaci. To mi bylo řečeno, že ona rozhodně nemůže zjistit, zda mám ovulaci a mám si koupit ovulační testy, takže jsem je v lékárně hned koupila. Podle testů jsem tedy ovulaci měla ale MS jsem měla nepravidelnou, takže ovulace byla pokaždé jindy.
V prosinci jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná. Byli jsme šťastný a po několika pozitivních testech jsem se objednala na gynekologii. Na kontrole ale nebylo vidět nic, a tak jsem měla přijít další týden, kde také nic nebylo, takže další týden a to už jsem nestihla, protože mi po pár dnech od kontroly začalo být šíleně špatně, velké křeče do břicha a začala jsem špinit. Tak moc jsem se bála, že jsme jeli na pohotovost, kde doktor nic neviděl, jen trochu krve a prý mám prostě počkat. Hned, jak jsme přijeli domu mi začala silná MS, takže bylo jasné, co se stalo.
POTRATILA JSEM!
Další den jsem volala doktorce, co se stalo a poslala mě na odběr krve a za další dva dny znovu. Bylo mi řečeno, že tam něco bylo, ale odchází to. Byla jsem ráda alespoň za to, že to odešlo samo a neměla jsem nějaké další problémy. Moje první těhotenství skončilo tedy v 6tt samovolným potratem. Nemusíme na nic čekat, takže nebrání nic tomu snažit se dál. Také jsem změnila gynekoložku, protože jsem jí už nevěřila. Ta mi řekla, že se máme snažit dál, a kdyby to nešlo, tak se to začne řešit a dokonce mi řekla, že se blíží ovulace. Další těhotenství přišlo celkem brzy.
Na začátku dubna jsem zjistila, že jsem těhotná, ale už jsme se raději tolik neradovali, protože jsme se báli, aby to nedopadlo jako minule. Objednala jsem se tedy na kontrolu, kde bylo vidět srdíčko. Jupí, byla jsem šťastná. Paní doktorce jsem se na začátku nezmínila o vadě chromozomu, co má mamka, tak jsem ji to říkala. Prý jsem to měla začít řešit již před těhotenstvím, tak jsem jí řekla, že jsem chtěla, ale že mi bylo řečeno od bývalé doktorky, že se ti řeší, až v průběhu těhotenství…
Byla jsem fakt naštvaná, ale co teď už! Hned jsem dostala žádanku do Gennetu na genetiku. Byl to samý odběr krve, anamnéza rodiny atd… Výsledky trvaly cca měsíc, takže jsem mezitím stihla ještě první screening, který byl naštěstí v pořádku a my byli šťastný, že máme dobré zprávy a můžeme to oznámit ostatním. Když jsme jeli pro výsledky do Gennetu, tak mi bylo řečeno, že mám stejnou vadu jako moje mamka, a že to může být problém. Miminko může být buď zdravé, přenašeč jako já a nebo postižený. U holčiček je to 5x vyšší riziko, než u kluků, takže jsme se modlili, aby to byl kluk. Samozřejmostí jsem musela na odběr plodové vody, aby zjistili, jak to teda je. Musela jsem si počkat do 17tt a byly to dost nervy!
Když nastal den, kdy jsem měla jít na AMC, tak jsem se dost bála, hlavně toho, co bude po tom. Nejdříve jsem šla na odběr krve, takže mi bylo dost zle, protože špatně snáším jehly a odběry a pak jsem šla na AMC, takže mi bylo dost zle z toho všeho. Nejdříve se ale dělal UTZ a tam bylo dost věcí špatně. Zvětšené mozkové komory a vykroucená nožička, prý to ještě nemusí nic znamenat, ale všichni jsme věděli, že znamená. Byla jsem tak v háji, ale zatím nad tím nepřemýšlela a máme si počkat měsíc na výsledky! MĚSÍC! Byla to hrůza, pořád jsem něco googlila a byla s nervama v háji.
Po třech dnech jsem si volala na první výsledky, které se mě vlastně ani netýkají, ale byly v pořádku a dověděli jsme se, že to je holčička. Po tomhle jsem měla samozřejmě radost, ale hned mě přešla, protože holčička je větší riziko a ještě ten špatný UTZ.
Výsledky byly dřív, než jsem si myslela. V době, kdy mi volali, jsem byla na oslavě, takže jsem nebrala mobil a díky bohu za to. Večer v posteli jsem si projížděla emaily a tam to bylo… Email z Gennetu! A stálo v něm, že miminko má nebalancovanou translokaci a doporučuji ukončit těhotenství. V tu chvíli jako bych opustila své tělo a nevěděla jsem, co se to děje. Nemohla jsem tomu uvěřit. Začala jsem tak šíleně brečet.. Přiběhl přítel a zavolal i mamce, já nemohla vůbec mluvit, dýchat, nevěděla jsem, co mám dělat..
NECHCI PŘIJÍT O DÍTĚ…
říkala jsem si! Malinké bylo zjištěno CNS, equinovarózní postavení chodidla a SLOS. Neslučitelné se životem, takže co jiného se dá dělat, ani jsme nemuseli přemýšlet, zda si malinkou necháme. Já nemohla nic, takže za mě vše vyřizovala mamka. Druhý den se volalo do Gennetu, co mám jako dělat a prý se mám co nejdříve objednat někam do nemocnice na ukončení těhotenství, a až se na to budu cítit, tak se objednat do Gennetu na konzultaci k IVF s genetikou embryí, aby se tomu příště předešlo. Mamka tedy volala do nemocnice v MB, jestli by bylo možné jít tam a objednali mě hned další den, takže jsem byla v háji ještě víc, že na to nejsem připravená a je to strašně rychlé.
Při nástupu po mě chtěli, ať jdu sama ale já brečela a prostě jsem sama nechtěla. Naštěstí tam byla nějaká hodná vrchní sestra, která mi zařídila, že tam bude po celou dobu se mnou přítel a budeme na gynekologii na nadstandardním pokoji. V půl 12 mi začali zavádět prášky na vyvolání porodu, každé dvě hodiny. Hned mi začalo tvrdnout břicho, ale jinak se nic moc nedělo, bolesti jsem začala mít k večeru ale nic moc. Nakonec mi řekli, ať se vyspím a budeme pokračovat ráno. Samozřejmě jsem nespala, protože jsem měla bolesti a na bolest jsem dostala něco do zadku a pak už si toho moc nepamatuji. Jen vím, že mi to zastavilo všechny bolesti, což jsme nechtěli. Jinak to byla hrůza.
Nejhorší zážitek v mém životě. Porod byl hrůza, vůbec malá nechtěla vylézt ven, a tak jsem musela tlačit i mimo bolesti. Jak mi PA pomáhala otvírat se, tak mačkala i malou. Pak se porod asi na půl hodiny úplně zasekl, kdy část miminka byla ještě uvnitř. Bylo to šílený… Nakonec vylezla a já ji neviděla, ani jsem nechtěla. Hned ji odnesli, a pak jsem se dozvěděla, že tím, jak to nešlo, došlo i k poškozením. No, dobře, že jsem ji neviděla. Pak měla jít na řadu placenta.. Dostávala jsem oxytocin v průběhu porodu miminka a placenta nechtěla take ven. Paní doktorka už volala na sál, ale ja nechtěla, tak jsem tlačila, co to šlo a naštěstí byla venku, takže sál se nekonal. Pak mě jen vyšetřily UTZ a děloha čistá. Takže jsem porodila v 6h ráno holčičku v 19tt v červenci 2020. Nejhorší dny mého života, bolest v srdci, prázdno, chtěla jsem umřít. Odpoledne jsem už jela domu.
Jelikož jsem se nemohla smířit s tím, že už nemám své miminko, tak jsem chtěla další a nejlépe hned. Ano, je to divné, ale prostě jsem byla strašně prázdná. Hned po pár dnech jsme volali do Gennetu a objednali jsme se na konzultaci. Jelikož jsem měla šestinedělí, tak nás objednaly na září. Ještě jsme si jeli pro výsledky do Gennetu, kde nám řekly, že SLOS je dědičná mutace genu, tak jsme museli znovu oba na odběry krve, kdo z nás ji má a čekat další 3 týdny.
Pokračování zde
Příběh nám poslala Nikola, na Instagramu ji najdete jako dlouha_cesta_k_miminku