Mám tu pro Vás další pokračování endoseriálu. V předchozích dílech se dozvíš třeba to, co je to Endometrióza, jaké jsou její příznaky, druhy a mnoho dalších informací. Zároveň jsem začala vyprávět svůj příběh, který skončil ve chvíli, kdy začala moje první operace. Všechny díly seriálu najdeš zde.
Dne 7.1.2019 – operace po 2,5 hodinách dokončena.
A já měla pocit, že jsem se znovu narodila. Byla jsem vzbuzená hned na operačním sále a měla jsem vystrčit jazyk. Bych nevěřila, jaký to byl nadlidský úkol. Poté mě přemístili na pojízdné lehátko a já myslela, že se zblázním bolestí. V tu chvíli jsem cítila záda v kuse, ale břicho, jak kdyby bylo vejpůl. Na pooperačním pokoji jsem dostala léky na bolest, což bylo lepší. Strašně se mi chtělo spát, ale okolo mě byly sestřičky měřit tlak, kontrolovat srdce, celkový stav, a hlavně mi dávat napít, protože jsem sama nesměla a ani to nešlo. Po několika hodinách přišel pan primář, který mě operoval, aby mě informoval, jak to dopadlo.
Sdělil mi toho hodně, ale jak jsem byla sjetá z narkózy, tak si pamatuji, že mi řekl větu: „Zachovali jsme Vám všechny orgány“. Kdybych mohla, tak v tu chvíli skáču radostí do stropu. Ten kámen, co mi spadnul ze srdce, musel být slyšet hodně daleko. Poděkovala jsem mu a říkala si, že sice nebyl empatický, ale jako doktor je třída. Po chvilce jsem s klidem zase usnula, ale ne na dlouho. Po pár hodinách na pokoji se mi začalo chtít zvracet.
Bohužel se to nedalo udržet a s rozkuchaným břichem to byla teda síla. Bolelo to jako pr…. a žádná úleva se nedostavila. Měla jsem strašný hlad, ale nic jsem do sebe nemohla dostat. Celou noc jsem strávila s tímto pocitem na zvracení a doufala, že bude líp, ale bohužel.
Každou chvíli se mi měřil tlak, takže jsem měla pořád přiškrcenou ruku a často mě to budilo, ale byla jsem ráda, že mě tu dost hlídají.
Druhý den (8. 1. 2019) po operaci byl stále pocit na zvracení.
Dostala jsem ke snídani jogurt s jahodami (můj oblíbený) a jak jsem měla hlad, tak jsem za něj byla šťastná. Trvalo dost dlouho, než jsem ho snědla. Ale naopak moc dlouho netrvalo, než šel ven. Nikdo moc neřešil, že je mi pořád špatně, jen mi sdělili, že to mám z narkózy. Ale tak dlouho??? Tlak už mi měřili občas a srdce už vůbec nehlídali, jelikož činnost byla ok. Hned ráno mi sestřička přišla nabrat krev, jenže, jak mi nebylo nejlíp, tak jsem předvedla, co dokážu. Po odběru se mi udělalo špatně. Polil mě horký pot a neměla jsem daleko k omdlení. Jelikož jsem měla na ruce tlakoměr, tak mi ho hned sestřička změřila a nevěřila vlastním očím.
Vím, že jich okolo mě lítalo asi 5 a pamatuji si, že mi něco píchli a bylo mi hned líp. Když už jsem byla při smyslech, zeptala jsem se, jaký jsem měla tlak – ten naměřili 60/20. Hned jsem pochopila, proč okolo mě tak kmitali. Díky močové cévce jsem nemusela řešit chození na wc, což jsem hodně uvítala. Sice byl na pokoji, ale v tu chvíli strašně daleko. I když jsem byla 2. den po operaci, tak jsem stále neměla odvahu podívat se na to břicho. Měla jsem strach, že se mi udělá blbě. Zvládla jsem se kouknout jen na pupík a níž už jsem nešla. Takže jsem si myslela, že se to povedlo laparoskopicky, protože mi bylo řečeno, že to provedou tímto způsobem.
Jelikož mi sestřičky nekontrolovali jen pytlík s močí, ale ještě něco na druhý straně, začala jsem se zajímat, co tam mám. Byla tam nádobka s krví. Mojí krví. Což jsem věděla, že bude zle, když to uvidím. Byla jsem ráda, že jsem tento den zvládla, protože ten pocit na zvracení byl opravdu šílený, a ještě to omdlení při odběru.
Třetí den (9. 1. 2019) už se mi tolik zvracet nechtělo, a i jídlo jsem už do sebe líp dostala.
Hned po snídani přišly dvě sestřičky a že se půjdu vykoupat. Tzn., že se mám s tím rozkuchaným břichem zvednout a dojít do ty koupelny??? Odpojili mi cévku na moč, ale hadička na krev odpojit nešla, tzn. jsem si ji měla vzít s sebou. Jelikož se mi odkrylo břicho zjistila jsem, že mám ještě drén a hlavně, že se operace nepovedla laparoskopicky, ale řezem 😩😩😩. Proto to tak šíleně bolelo a nemohla jsem se hnout. Vstát bylo dost náročný. Bylo mi na omdlení, takže pokusů bylo několik, ale nakonec jsem došla, za asistence sestřiček, do koupelny. Hodně jsem se těšila na vysprchování, takže motivace byla veliká.
Později mi vyndali cévku na moč, i tu hadičku na krev. Měla jsem z toho strach, jak to bude bolet a jak to budou zašívat a ono to bylo v pohodě. Jen se zatáhlo za hadičku a bylo to venku. Steh se udělal sám, protože byl na té hadičce. Zároveň mi vyndali i drén. To bylo horší, protože z toho pořád tekl hnis a nešlo to zastavit. Ale podařilo se, i když jsem měla namále s omdlením. No jo, citlivka.
Doktoři mi hned ve dveřích říkali, že vypadám líp. Snažila jsem se chodit, ale moc to nešlo. Hlavně se narovnat byl nadlidský úkol. Super bylo, že mi zůstala už jedna kanyla. V jednu chvíli jsem měla 3 najednou, a to nešlo moc fungovat.
Následující dny (10.1. – 16.1. 2019) se nic moc nedělo.
Bolelo to šíleně a nemohla jsem se smířit, že mám jizvu přes celý břicho. Bála jsem se na něj podívat. Hlavně jsem ho měla pořád hodně nafouklý z tý operace a bohužel jsem měla problém, že nevyšlo nic ze zadní části. Tak jsem dostala klystýr. Poprvé v životě. Byl to zvláštní pocit, když se aplikoval dovnitř, ale bylo super, že jsem se nemusela snažit něco vytlačit.
Dopoledne přišla doktorka a oznámila mi, že mi vyndá stehy. V tu chvíli mě polil horký pot a doufala jsem, že neomdlím. 2 stehy, co byly v pupíku bolely dost hodně. Steh od drénu a od hadičky na krev celkem ušel. A teď byla na řadě ta hlavní jizva. Doktorka ustřihla jednu mašličku, trošku zatlačila na břicho a zatáhla za steh a byl venku??? A vůbec to nebolelo. Jsem ráda, že dnešní medicína má super vychytávky oproti minulosti.
Zároveň bylo nutné odebrat krev, zda je zánět ok a zda budu moci jít domu. Hned ráno na mě naklusala sestřička a já už vystresovaná a soustředěná, abych neomdlela. Sestřičce vůbec nešla nabrat krev, nedalo jí to ani kapku. To se mi nikdy nestalo. Tak napíchla jiné místo. Výsledek – to samé. Tak třetí místo – tam už se něco odebralo, ale hodněěě malinko. Obě jsme doufaly, že to bude laborce stačit. Bohužel. Za půl hodiny přišla s tím, že je málo krve. Já už na pokraji sil a vyčerpání. Sestřička taky, a proto šla pro pomoc zkušenější. Ta mi napíchla další místo a konečně krev tekla, ale až na počtvrté. Naštěstí to už laborce stačilo. Oznámili, že je to ok a budu moci jít domů.
Takže 16. 1. byl velký den.
Po 10 dnech jsem šla dom. Ještě jsem podstoupila prohlídku, kde mi bylo sděleno, že se zdá být vše ok. Dostala jsem lékařskou zprávu, sbalila se a čekala na odvoz. Když jsem odcházela z oddělení, potkala jsem ještě primáře. Předal mi recept, na který prý zapomněl, rozloučili jsme se a frčeli jsme pryč. Ještě jsme zašli za mým gynekologem, abych mu předala neschopenku.
Celkem byl překvapený z toho, co jsem měla za sebou a jak jsem dopadla. Říkala jsem si, že kdyby mi třeba někdy udělal ultrazvuk, tak se na to mohlo přijít dřív. Vyřídila jsem s ním papíry na OČR. Zároveň jsem v lékárně vyzvedla prášky na recept a jela jsme dom. Konečněěě.
Zde je shrnutí, jak operace 1/2019 dopadla:
- Ponechali mi všechny orgány, za což jsem byla neskutečně vděčná
- Odstranili srůsty, prasklou cystu na pravém vaječníku, který byl přirostlý ke střevu
- Na levé straně odstranili taky srůsty a cysty
- Zároveň mi operace mi pomohla od bolestí zad, kyčlí a břicha
- Od střevních potíží, krvácení dásní a celkové únavy
- Další pozitiva je, že jsem mohla zase ležet na břiše a sedět v tureckém sedu.
P.S. Jedna zajímavost! Pořád jsem nevěděla, že mám endometriózu. Operatér mi to po operaci asi říkal, ale nepamatovala jsem si to, jak jsem byla KO po narkóze atd. Takže jsem se o endošce dozvěděla jinak. Ale o tom zas příště…