Znovu jsem se narodila

S manželem se známe už dlouhá léta. Jsme spolu již víc jak 12 let a z toho 3 roky manželé. Vždy jsem věděla, že chci velkou rodinu a po ničem jiném jsem od puberty vlastně netoužila. Když přišel ten správný čas, řekli jsme si, že zkusíme založit rodinu. Bylo to opravdu hezké období. Během několikati měsíců už tak hezké, ale nebylo, dvě čárky stále nepřicházely. Při preventivní prohlídce jsem se zmínila gynekologovi, že se snažíme mít miminko, ale zatím se nedaří. Doktorka mi řekla, že jsme ještě mladí, že máme ještě čas a zkoušet to dál…nakonec jsem si vyžádala žádanku do CAR.

Vybrali jsme kliniku, která je od nás kousek, abychom nemuseli nikam daleko dojíždět. Udělali nám základní vyšetření, kde se nic závažného nenašlo, jen nám bylo řečeno, že mám nepravidelnou ovulaci, menstruaci a manžel horší spermiogram, ale žádná tragédie…Bylo navrhnuto IUI, nakonec jsme se s doktory dohodli, že tomu dáme ještě čas, když nic vážného neshledali… tak jsme to zkoušeli dál přirozeně.

Mezitím se kolem nás začala rodit miminka a nejhorší na tom bylo, že lidem co o ně vlastně ani o děti nestáli, když mi otěhotněla sestřenice a nejlepší kamarádka tak to už na moji psychiku byla asi poslední kapka, sice jsem jim to neskutečně přála, ale zároveň záviděla, proto jsem se rozhodla vyhledat znovu CAR, ale na doporučení kamarádů v jiném městě a docela z ruky, to nám nakonec vůbec nevadilo.

V CARU jsme absolvovali veškerá základní i podrobnější vyšetření. Já jsem byla zcela v pořádku jen jsem měla delší cykly a tím i pozdější ovulaci. Problém byl,ale nakonec nalezen u manžela, který měl velmi špatné tvary spermií s morfologií 1% a gen cystické fibrózy. Doktorka byla zcela upřímná a řekla narovinu, že by byla nejlepší volba IVF. Rozhodli jsme se tedy pro něj. Následovala stimulace a odběr vajíček.

Bylo mi odebráno 26 vajíček, z toho 18 zralých a oplodnilo se jich 15. Byla jsem v údivu kolik jich je… do 5. Dne přežilo 8 embryí, které byly poslány na genetiku a nastalo dlouhé měsíční čekání kolik se nám jich vrátí. Přišel den D a telefon z CAR. Vrátilo se nám pouze 5 embryí, ale největším šokem bylo, že 4 byly mozaicistní a pouze jedno naprosto v pořádku. Přišly slzy a bezmoc, že úplně v pořádku je jen jedno. Ale i tak jsme doufali, že to vyjde. Přišel den transferu a já byla neskutečně nervózní, ale stále jsem doufala.

Následovalo dlouhých 14 dní a čekání na den testování… Když přišel ten osudný den a já test otočila abych na něj radši neviděla a nervózně jsem odpočítávala každou sekundu, modlila jsem se ať tam ty dvě čárky jsou…po 5min jsem test otočila a byly tam!!! Moje první dvě čárky v životě !!! Ach ta radost se vážně nedá popsat…za pár dní potvrzeno HCG 914,5… a já si mohla říct konečně tu větu : „ jsem těhotná“ !!!! Za 14 dní potvrzeno srdíčko, poté následoval za pár týdnů první screening a my si těhotenství začali konečně na plno užívat !!!! Těhotenství bylo krásné období a naprosto bezproblémové, kromě toho , že naše miminko bylo drobnější což časem lékaři viděli jako problém.

Od druhého screeningu doktoři řešili odhad malé, pořád jim vycházela o 2 týdny menší a proto jsme museli tento screening absolvovat 2x,byla jsem uklidněná, že vše v pořádku, že bude jen menší. 3.screening byl to samé, opět menší miminko, ale to už mě doktorka odeslala do rizikové poradny do nemocnice ať malou pohlídají, to bylo okolo 36tt. Tam jim mimi vycházeli pořád menší, ale nikdo to neviděl jako tragédii, pořád, že je vše okey. Když jsem byla 38+6 malá jim šla blbě změřit a začali to hrozně řešit, že neroste. Na druhý den si mě pozvali znovu, šla změřit už dobře. Ale přesto mě nabádali k hospitalizaci. Tu jsem odmítla Ale jak nejlépe dotlačit prvorodičku do nemocnice než ji postrašit, že jí může umřít dítě, když to podcení.

Vzhledem k tomu, že mám od dětství z nemocnic trauma a syndrom bílého pláště, tak jsem s pláčem nastoupila. Jen jsem tam ležela a malou 2-3x denně monitorovali, vše bylo v pořádku, jenže jsme byla pod silným stresem, že se jí může něco stát a zjevně asi z toho se mi v noci spustili křížové kontrakce, které se postupně stupňovaly, a já začínala bolesti dost prožívat, od jedné sestry jsem poslouchala narážky, jak naříkám a skuhrám a že to ještě nic není , že to bude ještě horší, že je zvědavá, jak to vydržím.

Problém byl v tom, že děložní činnost byla pořád nula, čípek vysoko a otevřená na 1 prst a vše šlo do křížů. Toto trvalo skoro 3 dny včetně narážek sestry a jedné doktorky, která dělala dost bolestivé vyšetření a ještě mě nadala, jak zvládnu porod když tady skuhrám, že tohle může trvat i klidně týden než se rozrodím, zbytek personálu byl, ale milý .

Nakonec z gynekologie mě přeložili na porodní sál abych si dala vanu, že mi to pomůže, bohužel nepomohlo i když PA se mi snažila pomoct, pořád nález stejný. Večer řekli, že už mě Teda nebudou trápit a udělají císař. První jsem ho odmítla, ale při dalších kontrakcích jsem to vzdala, že už to nedávám a jsem na pokraji sil. Na porodnickém personál moc milý, doktorka mě hladila, že to brzy skončí. Malá se narodila naprosto v pořádku 2900g a 48cm, takže normální míry, poplach a stres vlastně zbytečný. Popusinkovali jsme se s malou, zanesli ji manželovi a v té chvíli začalo peklo..

Při zašívání mě začala bolet hlava. Měla jsem tlak na plicích, nastala okamžitá zástava srdce, 40min resuscitace. Podařilo se mě stabilizovat, uvedli mě do umělého spánku. Měla jsem otok na mozku díky zástavě, při probouzení všichni trnuli, abych neměla trvale poškozený mozek a nebyla dementní díky dlouhé resuscitaci. Naštěstí vše v pořádku. Kromě špatné krátkodobé paměti (informaci jsem si pamatovala 15min) a toho že jsem celý porod zapomněla i to, že se malá narodila. Postupem času se to, ale vracelo do normálu, jen to trvalo a bylo to náročný, hlavně jsem neměla u sebe malou, takže jsem hrozně psychicky trpěla, jenže fakt jsem nebyla schopná se o ní postarat, proto později za námi nastoupil manžel, abychom s malou mohli být spolu.

A co se vlastně stalo? Během císařského řezu mně unikla do oběhu plodová voda, která způsobila plicní embolii plodovou vodou a ta zasáhla plíce a proto tohle vše. Že se tohle stane je šance 1:80 000, většina žen umírá ihned (90%) a jen 10% žen přežije, z toho pouze 5 % bez trvalých následků a mezi ně patřím právě já! Bylo to psycho, co si budeme povídat.

Mám tu nejkrásnější holčičku, která si příchod na svět tvrdě vybojovala a maminka tady z nějakého důvodu zůstala pro ni..! Strašně mě mrzí to okno, díky lékům nulové kojení. To, že si nepamatuju, jak přišla na svět naše dcera, ale jsem vděčná za to, že tu můžu být pro ni..! Chci jen říct, že existují i šťastné konce, i když to třeba tak nevypadá.. Všem přejeme mnoho sil a samé štěstí. Děkuji všem, co dočetli náš příběh až do konce.

A.K.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *