Celý příběh začal v roce 2013, kdy jsem se vrátila z Irska. Pracovala jsem dočasně jako číšnice, kde jsem potkala svého muže. Nebudu Vám vykládat, jak to celé proběhlo, to by bylo na další román. Nicméně, po roce společného soužití jsme se rozhodli založit rodinu. Řekněte si: „Nějak brzy ne?“. Nám to ani tak nepřišlo, protože jsme to tak nějak cítili.
Srpen 2014:
Tímto měsícem oficiálně začal náš běh na dlouhou trať. Neděle odpoledne 14:00 – čas si pamatuji naprosto přesně, jel se totiž závod F1 :). Kouknu do kalendáře a ejhle. Zjišťuji, že se menstruace nedostavila v termínu. Skočila jsem si pro těhotenský test a jako absolutní začátečník, který nevěnuje pozornost detailům, jakým je příbalový leták, si nezkušeně dělám test v odpoledních hodinách. Což je základní chyba číslo jedna.
Na mé velké překvapení, vykouknou dvě čárky a já nadšená letím za mužem a říkám: „Aha, taťko“. Oba dva happy, jak dva grepy, hledíme na test a plánujeme život našeho budoucího potomka. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás není lékař, netušíme, co vše může nastat. A taky že nastalo. Radost trvala pouze dvě hodiny, začala jsem krvácet a jelikož jsem absolutně nevěděla, co se děje, jeli jsme na pohotovost. Závěr? Biochemická gravidita, zaplaťte 90kc poplatek a smiřte se s tím. A zde začíná naše trnitá cesta za potomkem.
Kdybych věděla, co přijde dalšího, ušetřila bych si nervy. Psal se rok 2014 a my po biochemickém plánovali dovolenou. Ano, v USA se mi povedlo vytěsnit z hlavy touhu po potomcích aspoň na pár týdnů. Od návratu domů uběhlo pár měsíců a já v prosinci objevila dvě čárky na testu. Hledím na něj, jak much puk :), opět stejný scénář, oznamuji budoucímu otci, že je čas dospět (berme s nadsázkou). A vzhledem k tomu, že je čas vánoční, chystám překvapení prozradit rodině v podobě vánočního dárku. Člověk míní, ale pán Bůh mění. 19. prosince roku 2014, kde jsem si v klidu dávala kafe u švagrové na gauči, jsem začala krvácet. Ne moc, ale poučena a zároveň vyplašená z poslední zkušenosti jsem ji požádala, jestli by mě neodvezla na pohotovost. Vše nabralo rychlý spád.
Studentka medicíny mi po udělání těhotenského testu v devět hodin večer říká: „Těhotná nejste, test je negativní“. Na obranu svého zdravého rozumu vytahuji svůj test a říkám: „Ale já mám test pozitivní“. Otevřou se dveře a přivítá mě druhá lékařka. Mladá, milá, takže najednou člověk získá trošku pocitu jistoty, že bude vše v pořádku. A kdyby ne, tak zde mi určitě pomůžou. Po velkém ultrazvuku, kde jsem překonávala svůj stud svléknout se před doktorem, jsem dostala odpověď v podobě tří variant: „Tak paní XY, momentálně jste ve fázi, kde je skutečně těžké říct, co se vlastně děje. Může se jednat o vitální těhotenství a embryo hnízdí, nebo jde o počínající potrat a poslední varianta je mimoděložní těhotenství, hospitalizujeme Vás“.
To, co se v nemocnici na Obilném trhu dělo nebudu popisovat, jedná se o špičkové neonatální zařízení, gynekologie taky úžasná, takže se člověk tolik nebál. V kostce, druhý den po hospitalizaci vypadl z mého už tak dost vystresovaného těla velký kus sražené krve, co spustilo lavinu vyšetření. Na začátku to vypadalo jako samovolný potrat, tak jsem podepsala revers se slovy lékařky „Musím vás ale upozornit, že hodnoty hCG jsou pořád vysoko, může se jednat o mimoděložní těhotenství, domů na SVK vám nedoporučuji jet už jen proto, že pokud dojde k ruptuře, můžete začít krvácet do břicha a ..“ dál jen šum. Když jsem si spočítala fakta, přistoupila jsem na kompromis, že budu každý den docházet na UTZ a krev. Zkrátíme to, potvrzené mimoděložní těhotenství a Vánoce jsem strávila na operačním stole – přesně 24.12. 2014 v pět hodin večer. Kolotoč vyšetření započat.
Po zotavení jsem se sebrala a řekla si: „Já to nevzdám“. Objednávám sebe a muže na genetiku, imunologii, hematologii a sebe na sono HSG. V ruce mám tolik žádanek, že můžu soupeřit s jakýmkoliv důchodcem 🙂 Snažím se najít nějaké informace o všech vyšetřeních, která nás čekají. Snažím se připravit a dát případně odpověď muži, který se sem tam zeptá nějakou všetečnou otázku 🙂 Vše absolvuji s maximální precizností a najednou .. po měsíci čekání.. Dorazí výsledky z genetiky.. S velkým očekáváním otvírám obálku, čtu. Potvrzení, že jsem holčička a můj muž je skutečně kluk mě uklidňuje a s pocitem toho, že máme dobře nakročeno, čtu dál. Nic, velké nic. Nic nikdo nenašel, vše je v pořádku.
Na jednu stranu říkám, že jsem ráda, že se nic nenašlo. Na stranu druhou, trošku masochisticky jsem si přála, aby se něco našlo a vysvětlilo se, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Následné sezení u genetika potvrzuje, že je vše v pořádku. Takže jedeme dál. Hematologie taky říká „nic závažného se nenašlo“. Sono HSG (čili kontrola vejcovodů, jestli nejsou srostlé) dopadne taky dobře. Hormonální profil mi může prý závidět kterákoliv dvacítka. Abych nečinně jen tak neseděla, čtu si na internetu různé informace od spolubojovnic, které jsou na tom stejně jak já. Hledám studie lékařů, kteří se zabývají touto problematikou, čtu si diplomové práce budoucích lékařů, kontaktuji mezitím CAR, kde se budeme léčit.
Čas ubíhal a já absolvovala víc vyšetření, než je zdrávo. Nechám do sebe říznout s tím, že se něco objeví. Objevilo, mé parazitující dvojče. To prostě nevymyslí ani Hitchcock. Koukám na lékařku jako mucha puk. Teď už do svého reprodukčního systému vkládám větší naděje. Marně. Můj kamarád Crohn si řekl, že o sobě dá vědět a začal úřadovat. Střeva dělají paseku, gastroloenterolog se snaží udržet stav na uzdě v rámci možností. Léky beru vrchem spodem. Hurá, povedlo se 🙂
Jako správná nemocná osoba se nenechám ale zlomit nějakým „pánem“ a imunitu krotím po svém, ale také dle rad lékařů. Kombinace léků, meditací, lehkého cvičení a spánku dostávám Crohna pod kontrolu a psychický stav také. Ani si neuvědomuji, že náš boj s neplodností trvá už tři roky. Mezitím jsem stihla navštívit nejen Františkovy Lázně, ale i USA a Japonsko, stihli jsme si pořídit psa, dvě kočky a bohužel jsme opět prodělali pár biochemických gravidit. Pořád jsem střeva držela na uzdě, ale moje imunita se rozhodla bojovat proti mně. Neustálé menstruační bolesti, omdlévání, zvracení v průběhu měsíčků jsem brala jako nutné zlo, PMS, které mě sužovalo, od druhé poloviny cyklu jsem přežívala jen díky láhvi vody, Horalkám. A při každodenním měření teploty jsem chtě nechtě naměřila 37,2, klidně i 37,5.
Probírala jsem to s lékaři, psala na různá fóra, přišlo mi neuvěřitelně zvláštní ,že každý považuje moje šílené PMS za absolutně normální. Až jednoho dne, kde jsem s kamarádkou – spolubojovnicí – probírala další možné IVF strategie, přišlo do debaty téma „imunita“. Vzhledem k tomu, že jsem v roce 2017 absolvovala u vyhlášené profesorky Ulčové-Gallové „podrobné“ imunologické vyšetření, jsem považovala debatu jen jako téma na zabití času. Výsledky jsem měla před sebou a najednou zjišťuji, že mi nebyla imunita kompletně vyšetřena, což mě docela rozzlobilo. „Co teď?“, ptám se kamarádky. Ta mi odpoví: „Zkus doktorku Malíčkovou, je skvělá“. Beru si její radu k srdci a objednávám se do pražského Iscare, kde pracuje. Objednací lhůta je delší ale co měsíc znamená v porovnání s čekáním na dítě.
Pokračování příště 🙂 – a to zde
Reklama
