O miminko jsme se pokoušeli 6 let ale bez úspěchu..
Už když jsme se s manželem seznámili, tak jsme se oba shodli, že spolu chceme miminko
. Manžel je o 17 let starší než já. Nejdřív jsme se tedy museli poznat, než jsme do toho šli. Po dvou letech od seznámení jsme se brali a po svatbě jsme si řekli, že je správný čas. Když jsem ani po roce neotěhotněla, tak jsem šla ke své ženské lékařce. Ta mi řekla všechno, že je v pořádku, i když jsem jí říkala, že mám zpoždění třeba i 3 měsíce, tak to neřešila. Tak můj manžel řekl, a jdu jinam. Že to není normální, samozřejmě jsem jinam šla.
Doktorka, ke které jsem přešla, po všech testech zjistila, že nemám ovulaci. Tak mi nasadila Clostilbegyt, první měsíc jsem žádná vajíčka po něm neměla a druhý už jsem mela jen jedno, takhle to šlo asi tři měsíce. Až nakonec jsme se my s manželem zeptali, zda by nás neposlala na inseminaci. O ní jsme se dozvěděli od známé. Každý měsíc jsem tam jezdila s jedním nebo max dvěma vajíčky. Víc se mi prostě neudělalo. Jak už jsem psala, byli jsme v Praze v Iscaru 3* a bez úspěchu. Tak jsme si řekli, že to chvíli nebudeme řešit…
Řekli jsme si, že si našetříme na dovolenou v Egyptě a zkusíme to tam, říká se, jiný prostředí, třeba to pomůže
. V Egyptě jsme byli 4* a taky nic…Brali jsme i vitaminy, můj chlap bral selen a zinek, já nejdřív kyselinu listovou, potom kapky Femigard a k tomu jsem pila čaje a taky nic…
Takže jsme nakonec po všem tom snažení usoudili, že půjdeme do IVF. V srpnu 2020 jsme měli první pohovor v Pronatalu Teplice, byl nejblíž. Bylo to na dlouho, samé dojíždění z Chomutova…Při představě, že si píchám injekce do břicha, se mi nedělalo dobře ale zvládla jsem to. Protože jsem si řekla, že to dělám kvůli miminku :). 16.3.2020 jsem byla na prvním IVF, byla mi odebrána 3 vajíčka. Věřila jsem od první chvíle, že to vyjde. 14 dní jsem jen ležela nebo seděla, šla jsem jen do sprchy a na wc. Všechno ostatní dělal muž, umyl i okna
Test jsem si měla dělat za 14 dní, samozřejmě jsem nevydržela. A udělala jsem si ho už devátý den. Nejdřív nic a pak se ukázala slabá druhá čárka. Začala jsem brečet štěstím, ale manželovi jsem nic neřekla. Chtěla jsem mít jistotu . Test jsem si dělala každý další den a čárka byla víc viditelnější. I digitální test mi to potvrdil. Tak jsem volala doktorce a řekla mi, ať přijdu na krev. Než jsem volala o výsledek, pořád jsem se bála, jestli to neukazuje špatně. 27.3.jsem mela 100% jistotu že jsem těhotná
Nevydržela jsem to a musela jsem to hned volat manželovi do práce. Oba jsme brečeli štěstím. Pořád jsme tomu nemohli uvěřit, že se to povedlo. Když přišel manžel domů, dostala jsem krásnou kytičku. O dva měsíce později jsem ráno vstala a měla krev na toaletním papíru. Tak jsem měla strach jako nikdy v životě. Okamžitě jsem volala doktorce a ta mě hned vzala. Naštěstí to byl hematom, který miminku neublížil. Ještě tu noc jsem jela do nemocnice, jelikož se krvácení zhoršilo. To byl další strach o miminko, krvácela jsem proto, jak mě doktorka prohlížela ultrazvukem.
Musela jsem na císařský řez, protože jsem se neotvírala. To mě do teď mrzí, ale hlavní je, že mimísek je v pořádku. No, naštěstí všechno dobře dopadlo a my jsme nejšťastnější rodiče. Náš zázrak se jmenuje Tobiášek a při narození měl 4350g a 53 cm
Hlavni je neztrácet naději a věřit
Ivi Roubínková