Již od mládí jsem trpěla na silné a bolestivé menstruace, takže jsem každý měsíc zůstávala s omluvenkou 1 až 2 dny doma. Můj sešit na základní škole i na gymnáziu obsahoval stále se opakující omluvenku – bolest břicha. Když mi bylo 18 nasadila mi doktorka hormonální antikoncepci na srovnání menstruace, s tím, že by to mělo zmírnit i bolesti při ms, tu jsem brala cca 1 rok. V průběhu užívání hormonů se moje měsíčky zlepšily, stále jsem pociťovala bolesti a byla jsem unavenější, než předtím, ale společně s léky na bolest jsem mohla víceméně normálně fungovat. Po nějaké době mi ale začalo být tak nějak divně celý měsíc, přisuzoval jsem to právě hormonální antikoncepci, kterou jsem brala.
Když jsem hormony vysadila, bylo to, jako kdyby se všechny ty „pozastavené menstruace“ chtěly dostat ven a stavy byly o to horší. Věděla jsem, že braní hormonů je jen dočasná možnost, jak zmírnit bolesti. Ale již jsem v tom kvůli stavům nevolnosti nechtěla pokračovat a snažila se najít jiné alternativní metody řešení.
Své bolesti v době menstruace a únavu jsem konzultovala i s jinými lékaři, s praktickou doktorkou, imunologem apod. Když mi doktoři řekli, že je to normální, brala jsem to jako fakt a každý měsíc užívala v tyto dny na bolest ibalgin či ibuprofen, samozřejmě nejen jeden. Stejně mi ale přišlo divné, že v mém okolí nebyl snad nikdo, kdo by měl takové bolesti a kdo by snad kvůli nim zůstával doma. Při studiu na vysoké škole jsem nastoupila do práce a postupem času se bolesti zhoršovaly a už nestačilo sníst pár léků.
Ze začátku jsem v práci chyběla 2 dny v měsíci, po nějaké době jsem si zkrátila pracovní úvazek. Potom jsem změnila práci, kde se ale nic nezlepšilo. Každý měsíc jsem si brala více dnů na práci z domova „Home Office“ nebo dovolené či Sick Days – těch jsem měla za měsíc tolik, co je povoleno za rok, takže to bylo jen krátkodobé řešení problému. Mezitím jsem několikrát změnila gynekologa a stále bez výsledku, vždy mi bylo řečeno, že je vše v naprostém pořádku.
Ve 26 letech jsem se vdala, ale ani po roce jsme se nedočkali žádného miminka. Na gynekologii to do té doby vypadalo, jako bych byly zcela zdravá až na to, že mě prostě bolí při menstruaci břicho. Mně to ale začalo být divné. Taky jsem si začala všímat, že mám „nafouklé břicho“, které jsem dříve nemívala. Po probuzení jsem už nemívala břicho jak obrácený lavor, ale spíš jsem vypadala jak těhotná. O to víc jsem vypadala těhotná v průběhu dne, kdy člověk musel fungovat.
Místo upnutých džínů, které mi začaly být velmi nepříjemné, jsem musela nosit volné šaty, dlouhé volné sukně, prostě oblečení, které by bylo pohodlné a zároveň zakrylo břicho. Někdy mě dokonce pustili v tramvaji sednout (asi jsem opravdu vypadala jako těhotná), což mi nevadilo. Trpím totiž závratěmi a často omdlévám. Ocenila jsem tedy, že jsem nemusela v tramvaji stát.
Přes manžela jsem začala chodit k jedné paní gynekoložce. Byla to dcera od manželovy studentky angličtiny. Byla to první doktorka, která se mě ptala na různé věci – jako jestli někdo v rodině měl s bolestmi břicha potíže (což měla moje maminka, která byla na embolizaci myomu – tento výkon je ale možné provádět jen ženám po porodu, v podstatě ucpou děložní cévu a tím myom „odumře“). Jenže ta vzápětí otěhotněla a já byla přesunuta k jiné doktorce. Jednalo se o soukromou kliniku, kde se za každé vyšetření platilo dost peněz. Já ale byla odhodlána už konečně začít situaci řešit a byla jsem ochotna za to i zaplatit požadovanou (a dost vysokou) částku.
Následně mi v mých 27 letech paní gynekoložka, u které jsem místo té původní pokračovala, objevila malý myom. Ten se však během roku proměnil v myom větší, 3 cm, vyklenující se do dělohy. Bylo mi řečeno, že zřejmě brání otěhotnění a měl by se vyoperovat. Na žádance k operaci paní doktorka výslovně uvedla jména lékařů, kteří si mě mají vzít na starost – prof. Mára, Dr. Švabíková nebo prof. Kužel. Jednalo se o Dr. Šaškovou, která kromě soukromé kliniky pracuje také na gynekologickém oddělení u Apolináře.
Operaci jsem si domluvila právě u Apolináře. Přijímala mě paní doktorka Hlinecká, které jsem řekla, že bych ráda dohodla operaci s jedním z výše uvedených lékařů na žádance, zejména jsem odkázala na prof. Máru. K tomu chodila moje maminka a byla s ním spokojená. Načež mi bylo sděleno, že výše uvedení lékaři nepřichází v úvahu a že ona zastupuje Dr. Máru a že on tam nepracuje. Bylo mi to dost divné, protože jsem věděla, že tam tito lékaři pracují. Ale pochopila jsem, že je těžké se k nim dostat. Nicméně paní doktorka mi nijak sympatická po tomto sdělení nebyla.
Na ultrazvuku, který prováděla jiná tamní doktorka (Dr. Svjatkina), mi bylo sděleno, že kromě myomu – a vlastně se nakonec jednalo o dva myomy, co vypadaly jako jeden velký myom – je tam polyp a bylo by potřeba vyoperovat právě ten polyp. To se nakonec také stalo. Myom je prý malý a musel by se operovat laparoskopicky, tedy přes břicho, což je prý zbytečný zásah do těla, když je myom tak „malý“ – v té době měl 1,5 cm.
Paní doktorka, která mě na operaci připravovala, mě ujistila, že s odstraněním polypu by měly mé bolestivé menstruace zmizet – přišlo mi to trochu jako hloupost. Na bolesti jsem trpěla již dříve, ale říkala jsem si, že tomu budu věřit a třeba bolesti opravdu pominou nebo se alespoň zlepší. Zároveň mi přišlo divné, že mě jedna doktorka pošle na operaci s myomem a druhá mě chce vyoperovat jen polyp a tvrdí, že myom je malý a v podstatě ničemu nevadí. Vím totiž, že moje maminka měla myom asi 1 cm a dělal jí dost velké potíže.
Docela mi vadilo, že jsem ani nevěděla, kdo mě bude operovat. Později jsem pochopila, že tyto typy operace jsou možná prováděny lékaři, kteří se učí operovat. Po operaci mi bylo dost špatně, bolelo mě břicho jako při silné ms, docela dlouho jsem krvácela a zůstala jsem týden doma – i když se jedná o operaci po které by se teoreticky dalo jít druhý den do práce.
Po operaci polypu, která byla provedena hysteroskopicky, tedy přes děložní hrdlo, mi bylo doporučeno do půlroku otěhotnět, jinak bude potřeba nasadit na 3 roky hormony. Myom by tomu prý vadit neměl. S hormony jsem nesouhlasila a otěhotnět se v požadované době nepodařilo. A ani další rok poté. Navíc jsem nepochopila, kdo by mi ty doporučené hormony nasadil, když jsem již na žádné kontroly do nemocnice nedocházela a byla předána do péče svého gynekologa.
Pokračování příště…