Můj příběh o cestě za miminkem začíná dávno předtím, než jsem nad nějakým miminkem vůbec začala přemýšlet. Bylo mi asi 15 let a kvůli dlouhotrvajícím bolestem břicha jsem poprvé vyhledala ordinaci gynekoložky. Paní doktorka mě vyšetřila a pravila, že břicho mě bolí z toho důvodu, že mám cystu. S cystou se obyčejně nic moc nedělá a radí počkat. A tak jsem čekala. Bolest ovšem neustupovala, a tak jsem zanedlouho vyhledala paní doktorku znovu a pak znovu a pak znovu a pak? No znovu. Paní doktorka mě nejdřív léčila Norethisteronem, pak antikoncepcí a když nic z toho nepomáhalo a břicho bolelo stále, což mi patrně nikdo moc nevěřil, tak po více jak roce, mě paní doktorka odeslala na gynekologii do Vinohradské nemocnice na laparoskopické odstranění cysty.
A v nemocnici mi poprvé někdo odebral krev. Výsledky se lékařům nelíbily, ale na ty rozhovory před operací si už přesně nepamatuju. Šlo se na věc, všechny předoperační anabáze hotové a za chvilku jsem se měla probudit a za pár dní domů. Tak jsem se probudila za delší chvilku, cítila se poměrně hrozně, z břicha hadička a u postele lékařka, která mi přišla sdělit, že jsem v břiše měla rozsáhlý zánět, že mě museli otevřít klasicky a že mi odebrali oba vejcovody, jeden vaječník a slepé střevo. Že děti snad budu moci mít, ale určitě ne přirozenou cestou. Takže dobrý den.
U tohoto sdělení byla moje máma, která vypadala, že každou chvilku omdlí a já horečně přemýšlela, jak je to s těmi vejcovody a vaječníky a co je vlastně v tom našem ženském těle na co. V nemocnici se divili, že se na něco takového nepřišlo dřív. Na což jsem vždy špitla, že jsem přeci říkala, že mě bolí břicho. Bolelo, sakumprásk, klidně rok a půl.
A pak se nic nedělo. Do mých 28 let, kdy jsme s manželem nějak usoudili, že už jsme si užili dost, máme bydlení, psa, nakaleno, co jiní mají nachozeno, a že je teda čas na to mimino. A takhle, bez jakéhokoli emotivního chtění, po čistě racionální úvaze, jsme nakráčeli do CARU, kde jsme narazili na podobně neemotivní lékařku, která nám během pár minut nastínila plán, odeslala nás na základní vyšetření a objednala další termín konzultace. A tak jsem asi na třetí konzultaci dostala plán stimulace a plný batoh léků. Absolutně jsem nečekala, že to půjde takhle rychle. Myslela jsem, že příprava bude o mnoho, ale opravdu mnoho delší. Když jsem vylezla z ordinace, volala jsem muži, že už je to tady a jestli se na to ještě nevykašleme, jestli si jsme jistí. Muž si byl podle všeho trochu jistější než já a odmávnul to, jdeme na to.
Stimulace proběhla úplně normálně, měla jsem jen trochu větší břicho, které občas bolelo, nic co by bylo nějak dramatické a byla jsem zvědavá na tu úrodu. Na konci stimulace se ale ukázalo, že se žádná velká úroda nekoná. Odběr pouze čtyř folikulů a jen ve dvou bylo vajíčko připravené k oplodnění. Obě se podařilo oplodnit, ale jedno z nich se záhy začalo vyvíjet špatně. Zbývalo tedy jedno jediné. Nicméně to vypadalo dobře a třetí den jsem se přichystala k transferu. Ano, noční košili také nevlastním, takže jsem ho absolvovala v šedých šatech. Samotný transfer pod ultrazvukovou kontrolou byl úžasný, dodnes si pamatuju, jak se embryo rozzářilo, když doputovalo na místo určení. A taky si pamatuju svou paniku, když jsem pak ležela s nohama nahoře a uvědomila si, že možná budu mít dítě. A na paniku, že možná nebudu.
Během prvních 14 dnů, než jsem šla na test, jsem zažila tři velké okamžiky. Pár dní po transferu jsem začala špinit. Volala jsem nervózní muži, ať vygooglí, co se to asi děje a jak moc to je v háji. Já sama totiž googlit téma IVF vůbec nechtěla, asi jsem to v té době neudělala vůbec nikdy. A muž našel, že to je možná uhnizďování a že to může být dobré znamení! Takže hurá, jedeme dál.
A jeli jsme na chatu, kde bylo krásně a kde jsem se vyhřívala v prvním jarním sluníčku a kde jsem se, jako úplný idiot, spálila tak, že jsem měla večer teplotu. Tak jsem si pobrečela, že to asi končíme. A druhý den ráno jsem se probudila s pocitem, že jsem celou noc měla v puse zrezavělé železo. Odporná záležitost. Následoval telefon muži, ať googlí kovovou pachuť v ústech. A je z toho další pozitivní indicie, kovová pachuť může značit těhotenství. A od té doby jsem věděla, že to je v pořádku a na krevní test jsem šla úplně v klidu.
Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že bych si mohla udělat test doma z moči. Prostě v CARU řekli, ať přijdu za 14 dnů na test. Tak jsem šla za 14 dnů na test 😃 A ten byl pozitivní. A po né úplně úžasném těhotenství se nám narodila úžasná holčička, které je teď už tři a půl roku. Asi nás potkalo štěstí začátečníků. A to štěstí ocenit, dokážu v celé míře asi až teď, kdy se snažíme naší prvorozené pořídit sourozence a to už tak hladký průběh nemá. Třeba napíšu ještě pokračování našeho příběhu. Sama jsem moc zvědavá na jeho konec. Ráda bych teď ale skončila pozitivně. Příběh o jediném IVF, o jediném embryu, o jediné holčičce. Někdy to prostě vyjde. A to je fajn.
Kristýna
POMOHL VÁM ČLÁNEK? POMOZTE I VY – PODPOŘTE NÁŠ WEB NA WWW.DONIO.CZ/DVECARKY NEBO SDÍLEJTE
Reklama
