Náš příběh začal už vlastně před devíti lety, kdy jsme se rozhodli, že už přestanu brát antikoncepci. Byli jsme spolu s partnerem rok, koupili jsme domeček a cítili jsme, že už jsme připraveni, aby se k nám přidalo ještě jedno nebo dvě malé štěstí. Od začátku jsme to nechtěli nějak řešit a upínat se na to a tak jsme to nechávali opravdu jen náhodě.
Ani se člověk nerozkoukal a utekl rok, pak dva. Začali jsme si říkat, co se asi děje, že to nejde. V 24 letech jsem šla ke svému gynekologovi, řekla jsem mu, že bychom chtěli miminko a nedaří se, co by se dalo dělat. Pan doktor mi vyšetřil ovulaci, menstruace probíhala pravidelně, vše se zdálo být v pořádku. Přišla řada na vyšetření přítele. Pan doktor poslal partnera na spermiogram, který podle nedopadl úplně nejlépe, ale nejhůře také ne. Bylo nám doporučeno, aby přítel začal brát vitamíny na podporu plodnosti, ale ať nepočítáme s lepším výsledkem hned, že to chvíli potrvá.
Po třech měsících brání těchto vitamínů následoval u partnera další spermiogram. Ten dopadl lépe, ale také žádný zázrak. Další rok byl za námi a vysněné miminko nikde. Můj pan doktor nás odeslal do centra asistované reprodukce Sanus. Shromáždil nám všechny výsledky, napsal žádanku, abychom do centra přišli připraveni. Ihned jsem se v centru objednala. Na nejbližší termín jsme čekali asi tři měsíce.
Tak jsme poprvé přišli do centra asistované reprodukce. Promluvil si s námi pan doktor, který nám vysvětlil, jak vše probíhá, co nás čeká, kolik co stojí a jaký navrhuje postup. Zkoukl naší dokumentaci kterou jsme si do centra donesli a spermiogram zhodnotil jako u průměrného chlapa. Řekl, že podobný má každý druhý. Takže to také není žádná hrůza.
První, než začneme něco dělat, bylo genetické vyšetření partnerů. Takže jsme se objednali, odebrali nám krev a čekali jsme na výsledky. Mezitím pan doktor navrhl, ať vyzkoušíme IUI. Než přišly výsledky z genetiky, stihli jsme IUI dvě. Z výsledků genetiky jsme oba vyšli dobře, akorát u mě se našla trombofilní mutace Anxa5. Bylo mi řečeno, že až otěhotním, dostanu injekce na ředění krve.
Dále jsme pokračovali v IUI. Měsíce ubíhaly a těhotenské testy stále negativní. Řeči od všech z mého okolí, kteří mi radili, ať se na to neupínám – jsem toho názoru, že to někdo říká jen, protože neví, jaké to je a nebo naopak ví a říká to jen tak Protože takovému člověku musí být jasné, že si nejde jen tak říct, dítě už nechci. Já to teda aspoň nikdy nepochopila, jak to mám udělat.
Kolem mě všechny těhotněly a já pořád čekala na tu vysněnou druhou čárku. V práci jsem dělala na třísměnný provoz, tak pro mě vůbec nebylo lehké to skloubit s návštěvami centra, brala jsem si hodně propustek. Když u nás proběhlo šesté IUI s negativním výsledkem, pan doktor naznal, že už nemá smysl to zkoušet touto cestou a navrhl laparoskopické vyšetření průchodnosti. Za dva měsíce, přesně na Nový rok jsem nastoupila do centra, kde mi udělali laparoskopii. Ta dopadla v pořádku a druhý den po zákroku jsem šla domů.
Po zahojení jsem došla do centra, kde nám pan doktor navrhl IVF. Následovala stimulace vaječníků hormony a odebrání vajíček. Bylo mi odebráno 13 folikulů, z kterých nám paní embryoložka vypěstovala pět krásných embryjek. Jedno tedy bylo vloženo a ostatní 4 zamrazené. Bohužel nechytlo se a skončilo negativním testem, druhý pokus dopadl stejně. Mezitím se ve světě objevil Covid a všechno začalo být ještě složitější.
Dva měsíce po prodělání Covidu jsme se rozhodli pro další vklad. Už to bylo víc jak rok od laparoskopie a já začala pomalu být skeptická. Dala jsem tou dobou zrovna výpověď v práci s tím, že prostě to nějak uděláme, kdyby se zadařilo, ale kdybych měla pořád čekat co by kdyby, tak se už v tý práci zblázním. Necítila jsem se tam už dobře a chování nového vedení mě opravdu nevyhovovalo.
A ejhle, ono to vyšlo, těhotenský test byl pozitivní a já měla ještě týden na stažení výpovědi. Jenže jsem začala špinit. S tím, že jsem si myslela, že je to konec jsem výpověď nechala, tak jak je, a nastoupila do nové práce. Na ultrazvuk jsem šla smířená s tím, že prostě embryjko odešlo, sice jsem dal brala prášky, ale už jsem nepočítala s kladným výsledkem. Pan doktor udělal ultrazvuk a říká, všechno je v pořádku, vidíte tady tu tečku ? To je vaše miminko a bije mu srdíčko.
Byla jsem v šoku a vůbec jsem to nechápala. Však slabě krvácím. Pan doktor mě uklidnil a řekl mi, že i to se může stát, ale pokud krvácení nezesílí, že mám být v klidu a ono se to časem uklidní a měl pravdu. Do 14 dnů už nebylo žádné krvácení. Dostala jsem Fraxiparine na ředění krve a začala chodit na hematologii, kde mě hlídali kvůli trombofilní mutaci. Současně jsem zase začala chodit ke svému gynekologovi. V práci jsem se domluvila, že nastoupím na neschopenku a na neschopence jsem dostala výpověď, jelikož jsem byla ve zkušební době, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Byla jsem těhotná.
1. screening dopadl dobře a užívali jsme si s partnerem těhotenství. Ale v 16tt přišel šok, začala jsem lehce krvácet a ihned jela na pohotovost. Tam mi zjistili, že se mi zkracuje čípek, napsali Magnerot a Gynprodyl a nařídili klidový režim. Za týden jsem šla ke svému gynekologovi a ten po kontrole řekl, že vše vypadá v pořádku. O týden později znovu šok. Bolesti v podbřišku a zase špinění. Dojeli jsme na pohotovost a doktorka nám oznámila, že tu už není žádný čípek a že se začíná potrat. Byla jsem v 18tt. Navrhla nám poslední a jedinou možnost a to cerkláž.
Neváhali jsme a souhlasili. Hned mě vzali na sál a steh udělali. Poté jsem dostala kapačky magnézia a modlila se, aby vše dobře dopadlo. Bohužel o tři dny později se musel steh vyndat, protože mi začala odtékat plodová voda. Dostala jsem vyvolávací prášky, abychon se s tím nemuseli trápit dlouho a poté jsem šla na vyčištění na sál. Přišli jsme o náš malý zázrak.
Zbývala nám zamrazené poslední dvě embrya. Ona dva pokusy jsme vyplýtvali a ani jednou se nepodařilo. Ale nevzdávali jsme se. Rozhodli jsme se pro další cyklus. Pan doktor se rozhodl, že ještě než ho ale provedeme, bylo by dobré, aby nás zkusili vyšetřit na imunologii v Praze. A tak jsme jeli tam. Udělali na odběry a výsledky nebyly úplně dobré. Zjistili mi, že mám obal vajíčka, který nepropustí spermie, ale to se při IVF obejde tím, že se použije metoda ICSI. To jsme měli připlacené i u prvního IVF. A pak mi ještě zjistily přítomnost NK buněk, které zabíjejí vše, co není moje, což miminko není jenom moje, má přece DNA i tatínka.
Bylo nám řečeno, že 6 týdnů před vkladem budu brát Metypred, aby se snížila funkce těch NK buněk a pak se bude brát až do konce 1. trimestru. Začali jsme druhý cyklus IVF. Zase stimulace hormony, tentokrát ale už to bylo s nadějí, že konečně někdo přišel s nějakým výsledkem a dá se s tím něco dělat. Bylo mi odebráno 17 folikulů. Z těch se podařilo vypěstovat pouze dvě embryjka. Jedno teda bylo zamrazeno a druhé šlo hned na vklad. Tentokrát jsem šla na neschopenku hned po odběru vajíček, jak mi poradila paní embryoložka, abych opravdu mohla brát léky pravidelně a byla jsem za to ráda, protože jsem se po odběru necítila úplně nejlépe.
14 dní po vkladu následoval krevní těhotenský test, který vyšel pozitivně. Za dalších 14 dní nám potvrdili srdíčko. Znovu jsem se vrátila ke svému gynekologovi a začala chodit na hematologii. Pan doktor na hematologii rozhodl, že tentokrát budu píchat injekce Fraxiparine až do 20tt. O Vánocích jsme oslavili 20tt a trochu jsme si oddechli. V lednu byli okouknout kočárky.
A v únoru přišel znovu šok. V noci hrozné bolesti v podbřišku. Ihned jsme jeli na pohotovost byla jsem 25tt. Udělali ultrazvuk, vše vypadalo dobře, ale pro jistotu si mě tu nechali na pozorování. Ráno udělali ultrazvuk slepého střeva, jestli tam náhodou nezlobí to. Ale vše bylo v pořádku. Po hodině mi znovu udělali ultrazvuk čípku a tam zjistili výrazné zkrácení od nočního měření. Ihned mě vzali na sál a udělali cerkláž. Dostala jsem pumpu s magnéziem a tři dny jsem vůbec nevstávala z postele jen na záchod.
Dnes jsou to už skoro dva měsíce. A stále jsem tu a stále 2 v 1. Chodím se občas projít po chodbě, ale mám klidový režim. Nechávají si mě v nemocnici pod dohledem, kdyby se náhodou něco dělo. Dnes, když píšu tenhle příběh, jsem 33+1tt malej má cca 2200g a má se čile k světu. Tak doufám, že tam ještě měsíc vydrží, ale i kdyby ne, jsem přesvědčená, že už to naše malé štěstí tady s námi zůstane. ❤️
Míša
Reklama
