S mým mužem jsme se seznámili v roce 2012, první rande jsme měli 20.8.2012 a to vím přesně, protože avizovali nejteplejší den v roce😀. Od září jsme spolu už oficiálně chodili. Mně bylo 19, manželovi 27. Užívali jsme si spolu život, sestěhovali se, cestovali a vše, co k životu ve dvou patří. Užívali jsme si docela dost, měla jsem pocit, že by se klidně mohlo stát, že bychom mohli byt brzo tři a dali bychom vale svobodnému životu.
Sakra jsem se mýlila. Měli jsme oba dobrou práci a i bydlení,. Představa, že budu mít děti mladá, se mi líbila. Takže jsme se nijak zvlášť nechránili, ale ani jsme se tedy vyloženě nesnažili.
Čas plynul, v roce 2017 jsme se zasnoubili a v roce 2018, na naše 6. výročí vzali. Manželský život jsme si užívali, ale já začala víc a víc vnímat a prožívat otázky: „Tak kdy už? Vy děti nechcete? Vždyť jste spolu přes 6 let… Aha, ty se nechceš vzdát práce?“
Myslím, ze každá, která to zrovna čte, to částečně zná. Bohužel. Každopádně jsme se začali tedy aktivněji snažit. Změnila jsem gynekoložku, protože původní mi jen říkala, že jsem mladá a je vše v pořádku.
Moje nová paní doktorka si mě zvala každý měsíc na folikulometrii. A každý měsíc jsem odcházela spokojena, ze k ovulaci dochází a vše vypadá moc pěkně. Samozřejmě z toho nikdy nic nebylo. Prvně jsme otevřeli téma spermiogram. Manžel tvrdil, že určitě musí tedy byt chyba u něj, vyfásl žádanku a šel. Výsledek byl dost skličující pro nás oba: oligoastenoteratozoospermia (oat), dodnes to slovo umím odříkat i ve dvě ráno, vteřinu po probuzeni. A začala éra googlení a propadání panice, hlavně z mé strany. Paní doktorka (moje gyn) doporučila vitaminy a takové ty klasické doporučky (horké vany, těsné prádlo atd.). Říkala nám, ať neztrácíme naději, že spermiogram je jedna velká proměnná a i s diagnózou OAT se dá pomoci IVF otěhotnět. A padl prvně tenhle termín.
Takže jsme (hlavně muž) dělali vše pro to, aby se zlepšilo. Já jsem ale pořád měla v sobe vnitřní pocit, ze tohle nemůže být jediný problém a že za těch 6 let nechráněného sexu prostě ty spermie alespoň jednou musely byt oplodnění schopné. Spermiogram po vitamínech ukázal jediné zlepšení, a to množství, takže jsme se zbavili „oligo“ a zůstala dgn: astenoteratozoospermia. Každopádně výstup byl takový: já zdravá, plodná žena, HP v pořádku, k ovulaci dochází, cyklus pravidelný (ten jsem mela pravidelný celý život), manžel s OAT, AT, doporučená návštěva CARu. Psal se rok 2021 a otázky na rodinu už skoro ani nepadaly, převažovaly lítostivé pohledy.
Doktorka doporučila ISCARE. Já si ale vybrala CAR Apolinář. Jednak protože jsem ho mela kousíček od práce (práce byla rozhodně priorita a věděla jsem, ze nechci jít na PN) a dále jsem na něj mela pozitivní recenze.
Proběhla první návštěva s lékařem. Kolečko HP, anamnéza, atd. Dohodli jsme se rovnou na IVF, zopakoval se spermiogram a výstup byl opět OAT. Já jsem o IUI neměla ani zájem, chtěla jsem prostě něco co nejvíc „na jistotu“. Zjištěno AMH 15, ale bez PCOS, k první stimulaci přistoupeno opatrně, nízké dávky Gonalu a byl předpoklad, ze i přes nízké dávky bude velká úroda a já už si malovala plný mrazák prvotřídních blastocyst. První facka přišla na utz, kde paní doktorka viděla cca jen 7 folikul. Tak kde je ta moje obří úroda? Ale bylo to první ivf, velká neznáma a já byla ještě relativně v klidu. Na OPU jsem šla den po našem výročí svatby. Vše proběhlo super a my sedíme v ordinaci a čekáme na paní doktorku a embryoložku. Přišly, koukly do papíru a sdělily nám ortel. Z 11 folikul jen 2 zralá vajíčka a spermiogram samozrejmě klasika OAT. Jela jsem domu s pláčem, ale naděje ve mně stále byla.
Pokračování příště
Reklama
