IVF – láska v laborce
Jak jsem psala na konci předchozího článku, naše další kroky vedly k jinému lékaři a tam jsme šli rozhodnutí, že už chceme podstoupit IVF – in vitro fertilization – oplodnění ve zkumavce. Tady už se nedá bavit o ničem přírodním ani přirozeném natož tak romantickém či vzrušujícím. Je to čistá věda, pravá medicína a laboratorní práce. Mimochodem pojem „ze zkumavky“ je naprosto zavádějící, protože se to odehrává spíš na Petriho misce. Ale uznejte, že „dítě z Petriho misky“ nezní tak dobře jako „dítě ze zkumavky“.
Ve zkratce to probíhá asi takto: Pánovi i dámě se odeberou pohlavní buňky, smíchají se v laboratoři a pak se spojené vrátí zpět do těla dámy. Jednoduché, ne? Jenže… Toto se obyčejně nedělá u páru, který nemá žádný problém, aby to proběhlo tak hladce, nýbrž u párů, které se s nějakou komplikací potýkají. A že se problémů v tak prostém aktu, jako je početí dítěte, může vyskytnout hromada. Můžou být na straně dámy i na straně pána nebo taky u obou zároveň. Mám trochu pocit, že v dnešní době už byste těžko hledali pár, kterému by neuměli diagnostikovat alespoň nějakou malinkou odchylku od normálu. Divím se, že se ještě vůbec nějaké děti plodí. Natož tak doma v posteli.
V našem případě jsme se potýkali s několika drobnými „problémky“, které ovšem, podle lékařů, „nebrání v tom mít dítě“. A ejhle, ani přes to, jak jsou „nicotné“, se to pořád nepovedlo. Diagnostikovali nám hormonální nerovnováhu a tím pádem neuzrávající vajíčka, imunologickou reakci na partnera (to je zajímavé, že když vám chlap pije krev, se to projeví i v laboratoři, že?:)), a také drobnou deformaci u menšího procenta spermií. Jinými slovy chybičky na všech frontách a i na té společné. Nicméně proti všemu se dá prý úspěšně bojovat, a tak jsme se do toho s nadšením a očekáváním pustili.
První setkání s novým lékařem bylo vcelku příjemné, vypadal jako velký odborník, co ví, o čem mluví, navíc rozumný a chápavý. Vysvětlil nám, jak celý proces funguje, představil možnosti, které máme a ukázal ceník. To byl možná největší šok, který jsme tam ten den zažili. Prý „platí to pojišťovna“, uf, ani bych neřekla… Nicméně jsme se rozhodli, že to podstoupíme.
Celý cyklus začíná tím, že s prvním dnem menstruace do sebe začnete ládovat hromadu léků. Spoustu léků. Tabletky, různé injekce, krémy, gely… Dostala jsem rozpis kdy kolik čeho brát, různě se to střídalo, jedno nahrazovalo druhé, u něčeho se dávky zvyšovaly, u něčeho snižovaly… Byly to jednak hormony a jednak kortikoidy na potlačení obranné reakce. S člověkem to zamává. Zaprvé pořád musíte myslet na to, kolik čeho zrovna zobnout nebo píchnou, a zadruhé takové koňské dávky hormonů by psychicky zamávaly i s urostlým chlapem natož s křehkou ženou. A to ani nemluvím o tom, co to dělá s pletí, vlasy a tělesnou váhou. Jste jak nášlapná mina. Každé slovo může znamenat katastrofu ve formě vzteku, pláče či jiných emocí. Každý kolemjedoucí kočárek, každá těhotná žena vyvolává pocity lítosti, na miminko se nemůžete ani podívat bez ohledu na to, zda je cizí nebo někoho vám velmi blízkého.
Pro zvýšení pravděpodobnosti úspěchu, je cílem této stimulační části léčby, aby na vaječnících narostlo mnohem víc folikulů s vajíčky než při běžném cyklu. Kolik jich bude, je u každé ženy individuální, záleží na diagnóze a na medikaci. Vždy to musí být ušité přesně na míru. Zde jsem zažila velmi zajímavou situaci, a to, když se mě doktor po vyšetření při sepisování receptů zeptal, jestli jsem přirozená bruneta. Dámy a páni, já teda nevím, ale kdo jiný krom manžela a gynekologa dokáže ještě s větší přesností určit, jakou máte vlastní barvu vlasů?
Chvíli jsem na něj nevěřícně hledě, vyvstaly mi na mysl dvě otázky: jak se může ptát zrovna on, a proč se na to vůbec ptá? Pak jsem ze sebe vysoukala něco v tomto duchu: „To snad zrovna Vy musíte určit neomylně, ne?“ Zakoktal něco o tom, že se musí ujistit, načež mi to nedalo a zeptala jsem se i na tu druhou otázku. Tak prý se ptá, protože brunety reagují na stimulaci bouřlivěji než blondýnky, takže jim stačí menší dávka léků. No, budiž. Odpověď mě udivila, ale stačila. A podle toho, co se mnou léky dělaly jsem ráda, že nejsem blondýnka a nenapsal mi portfolio medikamentů ještě širší.
Po stimulaci nastala fáze čekání. Čekání je něco, co se táhne celým IVF životem. Pořád na něco čekáte. Nejdřív čekáte, až přijde menstruace, pak čekáte, jestli se vytvoří folikuly, jestli uroste dostatečně vysoká a pěkná sliznice, pak čekáte na ovulaci, nemluvím o věčném čekání v čekárnách, šílené čekání na dobu, až je vhodné si udělat těhotenský test, no a nejhorší čekání je to několikavteřinové, jestli se na počůraném papírku objeví ta proklatá druhá čárka. Toto může případně alternovat ještě pekelnější čekání na zavolání sestřičky po krevním testu. Prostě kdo neumí čekat, má smůlu a trpí. Já trpím dost!
A tak jsem vyčkala na pravý okamžik a začala jsem brát léky. Jak jsem už psala, tato část IVF způsobí, že na vaječnících uzraje spousta vajíček – teda měla by to způsobit. V mém případě se to povedlo. Za čtrnáct dní píchání si injekcí a zobání bobulek jsem měla břicho velké jak jiné dámy ve čtvrtém měsíci těhotenství. S tím rozdílem, že objem nenabýval v děloze, které je stavěná na to, aby se roztáhla, ale na vaječnících, které na to stavěné rozhodně nejsou. Ani nemluvím o průvodních jevech, jako jsou nateklá a bolavá prsa, příšerná pleť a jiné radosti. Posledních pár dní stimulace jsem už byla ráda, když jsem nemusela udělat žádný pohyb. Spala jsem jenom v jedné jediné poloze, ve které nic netlačilo a fakt to nebylo nic příjemného. Celou dobu jsem si představovala, že uvnitř to vypadá jako na jaře v kaluži s žabími vajíčky.
Mezi tím samozřejmě stále chodíte na kontroly, aby lékař viděl, jestli je vše, jak má být a kolik folikulů s vajíčky roste. Ono celkově těch kontrol je za celou tu dlouhou dobu dost hodně. Několik posledních let trávím na gynekologickém křesle daleko víc času, než bych chtěla. Než by kdokoliv chtěl. Dřív pro mě byla kontrola u gynekologa velký strašák a velká událost, na kterou je třeba se řádně připravit. Vždy jsem vymýšlela, co si obleču, aby to bylo co nejpohodlnější a vše, co při kontrole není nutné vidět to schovalo, pečlivě se připravovala i v koupelně, abych se nemusela stydět… Dnes to mám již úplně párku a je mi úplně jedno, co si o mém stylingu doktor myslí. Musí mu stačit, že se před kontrolou umyju :).
Nedokázala bych už ani zdaleka spočítat, kolikrát jsem musela nohy na koze roztáhnout. A k tomu mám taky veselou příhodu, tentokrát z lázní. Jak jsem popisovala v článcích o irigacích a slatinném tamponu, sestřička tam byla dost rázná. Trvala na jediném správném posedu u procedury, tzn. úplně co nejvíc vzadu u opěrky, a několikrát každou pacientku opravovala a hlasitě upozorňovala. Dávala jsem si na to velký pozor, protože sestřička nebyla úplně z nejmilejších. Za ten měsíc jsem se to naučila na jedničku.
A tak se stalo, že jsem přišla na výstupní prohlídku k lázeňskému lékaři, vysoukala se na křeslo, ukázkově se posadila, jak jsem to měla pěkně naučené, a čekala, až přijde. Když mě viděl, začal se ten distingovaný starší pán nahlas smát a říká mi: „No, tak takhle pěkně se sedí na irigacích, ale u nás se musíte naopak posunout úplně dopředu, abych vás mohl vyšetřit.“ Tak jsme se s panem doktorem zasmáli a poznamenal, že ví, že režim na těchto procedurách je přísný. V ten moment jsem věděla, že gynekologické křeslo už mi vadit pravděpodobně nikdy nebude.
Ale zpět ke stimulaci. Přijde den D a píchnete si poslední injekci, která způsobí, že se vajíčka uvolní. Tím jsou připravená k odběru. Ta injekce se musí píchnout v přesně stanovenou hodinu ať se děje, co se děje. Vyšlo mi to zrovna tak, že jsem nebyla doma, a tak jsem to mastila někde tajně na záchodě.
Vše se povedlo, jak mělo a mohla se tedy provést punkce neboli odběr zralých vajíček. Tak jsme se se všemi papíry a naditou peněženkou dostavili na kliniku, kde nejdřív přichází na řadu pánův part – v tajemné místnosti se zábavou pro dospělé. Můj muž je velmi konzervativní a náš problém s nikým neprobírá. O to víc mě šokovala smska, kterou poslal na rodinnou skupinu snad ještě z kabinky. Jako každé ráno nám jeho maminka a starší sestra popřály pěkný den, a ať se neupracujeme v domnění, že jsme normálně v práci. Načež od pantáty přišla odpověď: „No jo, dneska mám honičku.“ Málokdy mě něco překvapí, ale tohle byl teda šok, šla jsem do kolen. Nevěříc vlastním očím jsem se začala smát až po několika vteřinách… Usoudila jsem, že je asi je fajn, když je chlap dobře naladěn, věřím tomu, že se to pak odrazí i na výsledku.
Pokračování příběhu si můžete přečíst zde
POMOHL VÁM ČLÁNEK? POMOZTE I VY – PODPOŘTE NÁŠ WEB NA WWW.DONIO.CZ/DVECARKY NEBO SDÍLEJTE
Reklama
