První díl příběhu Anet si můžete přečíst zde
Nadešel čas operace.. v Motole jsem ležela dva týdny – já sama šestnáctiletá holka 100 kiláků od domova, od rodiny, přátel, všeho a všech. Nejhorší dva týdny mého života. Největší utrpení mého života.
Když mě po dvou týdnech pouštěli domů, byla jsem tak šťastná, že už to mám za sebou! A rozhodla jsem se změnit svůj přístup k životu, k mé nemoci. Rozhodla jsem se, že má nemoc mi nebude říkat, jak mám žít. Já sama si budu určovat, jak budu žít, nenechám se ničím ovlivňovat. Jsem mladá, krásná, chytrá holka, to ten kluk vidí, ne mou nemoc.
A to moje vysněný dítě? Do 24 let to sice nestihnu, ale to neznamená, že to nemůže být později, však jsou i jiné možnosti… Tak jsem změnila svůj pohled na věc. A najednou mi bylo mnohem lépe…
Začala jsem si zjišťovat, jak u nás funguje adopce nebo jaké jsou jiné možnosti. Začala jsem dělat věci, co mě bavily, trávila čas s kamarády, chodila na rande…
A svému objevu o své nemoci vždy řekla hned na začátku. Co si budeme, většina kluků utekla hned, pár jich vydrželo pár týdnů, někdo měsíců, jeden dokonce rok 😀
Najednou mi bylo 18 a já zjistila, že už mě to nezávázné randění prostě nebaví. Že to není to, co chci. To, co chci je mít někoho, kdo by se mnou chtěl strávit celý život, kdo by si mě chtěl v blízké budoucnosti vzít a mít se mnou děti. Kdo by mě měl tak moc rád, že mu nebude vadit, že nebude mít biologické dítě, ale dítě adoptované…
V tu dobu jsem asi půl roku randila s jedním mým kamarádem, kterého jsem znala zhruba dva roky a začínala jsem si uvědomovat, že mi na něm vážně hodně záleží a chtěla bych s ním být. Že pro mě je on ten, kterého bych si někdy chtěla vzít, s kterým bych chtěla mít dítě.
A tak jsem na něj všechny své myšlenky vybalila..
Že sice o mé nemoci ví, ale neví, jak moc toužím po dítěti. Řekla jsem mu i o svém tajném snu mít dítě nejpozději ve 24. Mluvila jsem o společném bydlení, o svatbě, o dětech.. A taky o tom, že jestli se na to necítí, nemá cenu abychom spolu ztráceli čas. A čekala jsem, že tímto se rozloučíme.
Ale ne!
Řekl mi, že se mnou chce být, že se mnou chce tohle vše podstoupit!
A tak jsme spolu v únoru 2016 začali oficiálně, po půlroce tajného randění a dvou letech přátelství, chodit.
O rok a půl později jsme spolu začali bydlet, na dvouleté výročí mě požádal o ruku a v červnu 2019 byla svatba. Byl to ten nejkrásnější den! Moc rádi na něj vzpomínáme. No.. bydlení a svatba byly za námi.. přišel čas začít řešit adopci... Sice existuje varianta náhradního mateřství, ale hned na začátku jsme se rozhodli, že touto cestou se vydat nechceme.
Po svatbě jsme si ale chtěli pár měsíců odpočinout, pak jsme se stěhovali do většího bytu, kde by dítě mohlo mít svůj pokoj, pak přišel covid…
A tak jsme nakonec žádost podali později, než jsme měli prvotně v plánu. Ale dočkali jsme se!
K podání žádosti došlo na konci května 2020 a bylo nám řečeno, ať počítáme zhruba s 12-18 měsíců dlouhým procesem a pak zhruba ročním čekáním na dítě.
A tak jsme počítali :D, celé to ale u nás bylo nějaké rychlejší…
Byl březen 2021, deset měsíců po podání žádosti a my jsme již měli celý proces adopce za sebou a v rukách drželi dopis o zařazení do evidence čekatelů o osvojení. Deset měsíců po podání žádosti jsme za sebou měli x schůzek s pracovnicí OSPODu, s pracovnicí krajského úřadu, několik domácích šetření, psychotesty, přípravné kurzy… Deset měsíců. Páni!!
Věděli jsme ale, že to nejhorší nás teprve čeká. Čekání na kouzelný telefon, čekání než nám zavolají, že je někde nějaké děťátko, ke kterému jsme byli vybráni.
Rok povídali? Oukej, tak rok. Bude to strašný, ale určitě to uteče!
Ale já tomu nevěřila. Rok sice není dlouho, zároveň to ale prostě dlouho je. Nechci čekat rok. A věřím, že rok čekat nebudu!
A vážně… Uběhly tři měsíce…
Je červen 2021 a mně zvoní telefon.. beru ho do ruky s myšlenkou, kdo mě otravuje.. a tam, na displeji vidím jméno volajícího. Zvedám telefon. A slyším ta nejkrásnější slova.. „Vybrali jsme vás k děťátku“…
A tak jsem se v červnu tohoto roku, měsíc po mých 24. narozeninách, stala mámou!
Mámou toho nejúžasnějšího chlapečka, mého chlapečka.
A zjistila jsem, že nakonec i ten sebevíc ztracený sen, se může stát realitou.
Já teď už skoro 5 měsíců svůj sen žiju!
Anet a její příběh můžete sledovat na Instagramu @adopcizasnem
Reklama
