Jmenuji se Anet, je mi 24 let a můj život se obrátil vzhůru nohama, když mi bylo necelých patnáct.
Asi jako skoro každá malá holka jsem si ráda hrála s panenkami – oblékala ji, krmila, převlékala, přebalovala, koupala,… u mě ale toto hraní vydrželo o něco déle než u jiných holek. Představovala jsem si, že je to mé živé miminko, že jsem dospělá, mám nějakého skvělého chlapa a vychováváme spolu naše dítě.
A tak v mých asi deseti letech vzniklo jedno velké přání, jeden velký sen… mít své dítě nejpozději ve 24 letech.. No, panenky mě sice postupně opustily a přišly na řadu jiné záliby a koníčky, ale tenhle sen ten mi zůstal!
Roky ubíhaly a najednou se blížili mé patnácté narozeniny. Skvělá věc, že? U mě ale byla podmíněna něčím trochu zvláštním..
Bylo mi bez pár měsíců patnáct a já stále nedostala svou první menstruaci. Přitom už jsem byla ve věku, kdy bych ji už několik let mohla mít. A tak mě mamka preventivně objednala na návštěvu k dětské gynekoložce, aby mě prohlídla a řekla nám, že je vše, jak má být a menstruace se brzy dostaví. Bohužel, tuhle větu jsme nikdy neslyšely…
Od samého začátku prohlídky bylo jasné, že je něco špatně.. nakonec mě gynekoložka poslala na záchod a když jsem se vrátila moje maminka plakala. Já jsem nechápala proč, co by mohlo být špatně, však jsem přece normálně zdravá. Nakonec mi gynekoložka oznámila, že si sice vůbec není jistá, protože se s tím ještě nikdy nesetkala, ale že pravděpodobně trpím MRKH syndromem. V životě jste o něm neslyšeli? Já do té doby také ne.
MRKH syndrom.. celým jménem Mayer-Rokitanski-Kuster-Houser syndrom.. syndrom, při kterém se dívka narodí bez dělohy, částečně i pochvy a vejcovodů. Gynekoložka nám dala kontakt na jiného pana doktora, třídu z Motola, který se mým syndromem zabývá. A bude vědět, jestli to opravdu mám či ne a co se případně dá dělat dál..
A tak jsme za pár týdnů s mamkou vyrazily do Prahy, do Motola, za panem doktorem, který mi měl oznámit, jak se můj život bude vyvíjet dál. Po dlouhém čekaní jsem přišla na řadu. Doktor koukl a viděl. Tedy vlastně spíše neviděl. Všechno to tam chybělo, nebylo tam nic. Nic… Začal nám vysvětlovat, co to ten MRKH syndrom vlastně je. Že nemůžu být nikdy těhotná, že menstruaci nikdy nedostanu, že k tomu, abych někdy mohla vést normální sexuální život, bude nutné, abych podstoupila neoplastiku pochvy. A mnoho mnoho dalšího..
Já jen seděla, neschopna jednoho jediného slova.. A věděla jsem, že můj sen mít dítě nejpozději ve letech, bude vždycky jen sen.. I když se mi to nelíbilo, začalo ale najednou spoustu věcí dávat smysl. Hodně jsem trpěla(a stále trpím) na záněty močových cest, na křeče takové, že jsem nebyla schopna se otočit z boku na bok.. To způsoboval můj nový „kamarád“ MRKH syndrom. Zhroutil se mi svět, nevěřila jsem tomu, že mě někdy nějaký kluk bude mít rád, že mě bude chtít.
A pak jsem poznala jednoho super kluka. Bylo mi 16 a on na mě byl tak hodný. Já jsem se zamilovala a uvěřila tomu, že je to oboustranné, že mě nějaký kluk přeci jen může mít rád.. během pár měsíců přišla na řadu otázka sexu. Byl to kluk v pubertě, už „To“ chtěl, a tak jsem musela překonat svůj strach a říct mu o mé nemoci. Vyslechl mě, vypadalo to, že to vzal dobře a že všechno bude fajn. Domluvili jsme se, že si co nejdříve domluvím v Motole termín operace, protože i já jsem „To“ s ním chtěla.. A tak se stalo. Během týdne jsem měla termín. Za dva měsíce.
Měla jsem šílenou radost! Můj kluk už ale ne… vydržel jen asi další tři týdny čekání.. pak ho to přestalo bavit a pomocí zprávy na Facebooku se se mnou rozešel…A to byla do srdce šestnáctileté holky další velká rána. Po více jak roce jsem se vzpamatovala a uvěřila, že mě kluk může chtít i s mou nemocí a on se se mnou rozejde měsíc po tom, co se o ní dozví, protože už se mu nechce čekat na sex.. Páni..
Jak bych kdy v životě mohla mít pořádnýho chlapa, se kterým bych založila rodinu, když tenhle nevydržel ani dva měsíce čekání na operaci…
Operaci jsem se ale rozhodla podstoupit i bez partnera. Říkala jsem si, že se zase jednou nějaký najde a že když u budu po operaci bude moct sex proběhnout jakmile budeme chtít, nebude nutné žádné čekání a tak vůbec nebude nutné, abych to tomu klukovi říkala. No, pár kluků se opravdu našlo, ale stejně jsem jim to vždycky řekla 😀 To bych ale předbíhala…
Pokračování příště…a to zde