Každá z nás bojuje s neplodností jinak. Někdo se vrhne do práce, někdo si koupí psa a někdo se z toho vypíše. A to způsobem, který vás, i u tak osobního a bolestného tématu jako je problém otěhotnět, přinutí se smát. A hlavně – budete chtít číst dál. Co vedlo Žofii k tomu, aby začala psát blog „Deníček bezdětné macechy“? Ptali jsme se za vás!
Kdy Tě poprvé napadlo, že vyhledáš pomoc, protože to s otěhotněním nejde moc dobře?
Neměla jsem nikdy pravidelnou menstruaci. Jednou to bylo 30 dní, jednou 48 a tak různě. Věděla jsem, že něco není v pořádku. Zkoušela jsem ovulační testy a byly pořád negativní, tak jsem se rozhodla se zajít poradit, co se s tím dá dělat.
Trvalo Ti dlouho přijmout to, ze půjdete na IVF?
Ani ne, brala jsem to tak, že se nejdřív zjistí, kde je problém, pak se zkusí méně drastické metody – můžete si o tom přečíst tady a tady, no a pak už tu bylo IVF. Ale je pravda, že je mi dost úzko z toho, že to nejde přirozeně. Je mi to líto. Vytratila se z toho ta romantika a nadšení…
Co Ti na celém procesu přijde nejhorší?
Vyrovnat se s tím psychicky. Jednoznačně hlava.
Chybí ti něco v rámci péče při léčbě neplodnosti?
Nechtěla jsem toho moc zjišťovat, nemám moc ráda rozumbrady, co si hledají diagnózy na internetu, takže v podstatě ani moc nevím, o co jsem případně „ochuzena“. Ale co mi určitě chybí, je dostupnost péče o psychiku. Sehnat si psychoterapeuta je náročné, nemají volné termíny… A to nemluvím o době covidové. Moc mi není jasné, proč tohle třeba neposkytují IVF centra. Nedokázali mi dát ani na nikoho doporučení. Nevím ale, jestli to v jiných centrech není jinak…
Proč ses rozhodla psát blog?
Ta myšlenka se mě držela už dlouho. Můj psychický stav byl fakt zoufalý, bojuju s faktem, že manžel už jedno dítě má, to ke mě navíc má velmi negativní vztah, a k tomu ta bezmoc z nemožnosti otěhotnět. Jsem velmi impulzivní a divoká, klidně tomu můžeme říkat hysterka. Navíc jsem zvyklá vždy dokázat to, co si zamanu. A tady ty dvě věci prostě nejdou, ani přes veškerou mou snahu. Měla jsem pocit, že mé žádosti a výkřiky o pomoc nikdo nechápe. ani manžel, ani rodiče, ani přátelé. Asi jsem pořád neuměla správně vyjádřit, s čím potřebuju pomoct, co nepotřebuju slyšet, a co bych naopak ocenila, kdyby zaznělo. Dokonce při posledním nevydařeném IVF mi doktor řekl, že než se pustíme do dalšího, mám si dát dohromady hlavu a pak teprve přijít. Rada, která člověka fakt nepotěší. Ale tak nějak mě to asi nakoplo a začala jsem hledat metody, jak si pomoct. Vyzkoušela jsem toho spoustu, něco pomohlo, něco ne. Dokonce jsem se já, naprostý pragmatik, pustila do alternativních metod. Musím uznat, že mi pomohly asi nejvíc…
… a čím dál tím víc se mi vkrádala na mysl myšlenka, že přece nemůžu být jediná, která se v tom tak plácá. Tak jsem se rozhodla, že tu svou cestu zveřejním. V lázních jsem pak měla čas psát, zjistit, jak se dá psát blog a taky spoustu zážitků, které jsem neuměla rodině sdělit smskou… a tak vznikl ten nápad dopisů z lázní, které jsem na blogu uveřejnila jako první.
Blog mi pomáhá se věci dívat humornou optikou, z nadhledu, nutí mě se zamyslet pojmenovávat věci pěknějšími jmény. A taky třeba mým známým a rodičům dává možnost mě pochopit a konečně porozumět, proč se někdy chovám tak, jak se chovám. A kdyby měl pomoci alespoň jedné holce ve stejné situaci, jako jsem já, tak budu ráda. A když několik dalších lidí pobaví, bud úplně spokojená
Takže to funguje a pomáhá Ti to?
Pomáhá. Právě v tom hledat pozitiva a humor. Ne pořád jenom to, jaký jsem chudák, jak jsou na tom ostatní líp, jak mám ten život podělaný. Topila jsem se v sebelítosti a žalu. A tímhle se nutím se na tu situaci dívat jinak. A baví mě to.
Zajímá vás, jak se to všechno bude vyvíjet dál?
Sledujte Žofii a její blog – Deníček bezdětné macechy a brzo i tady u nás na webu!
Reklama
