Ahoj bojovnice!
Spousta z vás už určitě zkusila mnoho možností, jak alespoň jednou zažít ten zázrak být máma. Možná si některá z vás už položila otázku, zda jít do darovaného embrya nebo ne, a proto jsem si řekla, že vám nastíním svůj příběh.
Jednou jsme se dozvěděli o studii, která nabízela IVF zdarma za to, že na vás otestují svoje léky. Do studie jsme se přihlásili a oni nás vybrali. Až tam jsme z genetiky poprvé zjistili, že přirozenou cestou spolu dítě nikdy mít nebudeme. Leda by se stal zázrak. Připlatili jsme si tedy úkony navíc, které studie nezahrnovala a šli do toho. Podmínka samozřejmě byla, náš geneticky „materiál“. Miminko nám ale nevyšlo. Nějakou dobu jsme to neřešili, ale čím byly holky starší, tím víc toužily po tom, abychom s manželem miminko měli a ony tak měly dalšího sourozence. Asi po roce od studie jsme si řekli, že zkusíme šetrnější řešení a zkusíme inseminaci, ale s dárcem.
Nevím, jestli to bylo špatným načasováním nebo tím, že mi doktorka neudělala ani utz, aby zjistila, jestli vůbec mám ovulaci, když probíhala inseminace, ale ani tehdy to nevyšlo. Potřebovali jsme na chvíli vypnout, stres dělal svoje, soudila jsem se o děti, můj bývalý nás v jednom kuse napadal. Řekla jsem si, že to jen potřebuje klid. Před 3 lety se mi v práci stal úraz a já zůstala na dlouhodobé neschopence. Kamarádka mi radila, že bych měla využít toho, že nemusím řešit práci, ani to, proč si beru propustku, kam jezdím atd.
A já si řekla, že má vlastně pravdu. Takže začalo nové kolečko. Před 2 lety jsme se rozhodli, že zkusíme znovu inseminaci. Jinde a opět s dárcem. První cyklus, žádná ovulace 
První pokus … den před plánovanou inseminací popraskaly folikuly. Obrečela jsem to. Ale přesto jsem byla odhodlaná zkusit to ještě jednou. Měsíc čekání, stresu. V den plánované inseminace, folikul velikosti 13mm, což bylo k oplodnění málo, ale protože se doktor bál, že nastane to, co v předchozím cyklu a měli jsme to docela daleko, inseminaci provedl. Pokus samozřejmě nevyšel. To už jsem byla opravdu zoufalá. Někde ve skrytu duše jsem ale miminko moc chtěla a i když manžel moje dcery od prvopočátku bral jako vlastní, v tu chvíli už jsem cítila, že i on by miminko chtěl.
Rozhodli jsme se tedy, že to zkusíme naposledy s tím, že půjdeme do IVF. Ale člověk míní a život mění. Po měsíci stresu, touhy, očekávání, píchání si hormonů jsme jeli do nemocnice na plánovaný odběr folikulů. Bohužel, nebylo už odsát co. Všechno, co ve mě rostlo a dávalo mi naději, že teď to vyjde, popraskalo den před zákrokem. To už byla poslední rána. Prý jsem byla jedna z mála, která takhle zareagovala na medikaci. Doktor mě konejšil, že za pár měsíců to můžu zkusit znovu, že to určitě vyjde. Ale mě to nezajímalo. Už jsem nechtěla.
Tehdy jsem poprvé z pusy vypustila myšlenku, že jestli do toho půjdu, chci kompletní dárcovství. A tak jsem byla vyslána za embryoložkou. Probrali jsme to s manželem s ní, zvážili pro i proti. Věděli jsme, že tohle je něco, co si musíme pořádně srovnat v hlavě a co do budoucna určitým způsobem změní a ovlivní náš život. Ale bylo mi 38. Na zázraky nevěřím a čas tlačil. Rozhodli jsme se, že to zkusíme. Buď to teď vyjde a mělo to být tak, že si nás miminko samo vybralo, nebo to nevyjde a budeme to brát tak, že nám nebylo souzeno. Čekací doba na vajíčko… Minimálně půl roku Rozjela jsem tedy termín i na klinice v Brně.
Uplynul asi měsíc a v den, kdy jsem šla k porodu blízké kamarádky nám zavolali, že pro nás mají embryo a jestli ho chceme. No jasně, že jsme chtěli 
Transfer byl naplánovaný o pár týdnů později. 5 dní po transferu jsem si řekla, že ze srandy zkusím test. A byla na něm slabá čárka 
A každý další test byla silnější O 14 dní později mi bylo těhotenství z krve potvrzeno a měsíc od transferu už jsem držela v ruce první fotku malé bubliny se srdíčkem. Celou dobu jsem se hrozně bála a čekala na každý utz.
A když trochu pominuly moje obavy o to, jestli vydržíme až do konce, nastoupily otázky, jestli ho budu milovat úplně stejně jako své vlastní dítě, když „moje“ není. A víte co? Dokážu Miluju ho a bojím se o něj úplně stejně, jako by bylo moje. Je moje. Vybralo si mě, nosila jsem ho pod srdcem a dám mu všechnu lásku světa. Kdybych se měla znovu rozhodovat, jestli do dárcovství jít, volila bych stejně. A tak ho tady mám. Svého nádherného 9.1.2023 po plánovaném vyvolávaném porodu, který nakonec skončil akutním císařem, narozeného Honzíka.
Hned v prvním okamžiku, kdy mi ho přinesli jsem věděla, že on je láskou mého života Každým dnem je čím dál šikovnější, neustále vysmátý prcek, který miluje své nejbližší a který byl tím posledním dílkem naší rodiny. S ním jsme kompletní 
Markéta