Vždycky jsem věděla, že chci děti, vždycky jsem věděla, že chci dvě a dvojčata, já vím, ano, takhle hezky jsem si to namalovala asi od svých 25. let, ale…nejprv přišla zajímavá práce v zahraničí, pak partner, co se k dětem moc neměl a já naivka si myslela, že ho změním…no nezměnila a tak jsem svobodná a krůček po krůčku kráčela po cestě stále myslíce na „svoje“ děti.
Rok dal rok a na rameno mi zaklepala třicítka, objevil se ON a po čase spolu s ním i jedno ejhle…“Co je?“ „Proč nám to nejde?“ Vždyť jsme oba zdraví, tak proč není „první rána kapitána nabitá?“ Počkali jsme rok, dva a vydali se jednat. Má gynekoložka udělala hormonální profil, ultrazvuk, folikulometrii, spermiogram a dle všeho jsme byli oba v naprostém pořádku, ale nechtěli jsme nic nechat náhodě a zkusili první CAR, na který jsme dostali od známých doporučení. Tam proběhl pohovor, ultrazvuk a odběr krve, což bylo vše v pořádku, jenže…náš vztah to tak nabouralo, že jsme se rozešli. Bylo to na úplném začátku toho celého kolotoče a i tak jsme toho už měli oba plné kecky.
Potřebovala jsem vydechnout a nějak se prostě porvat s pocitem, že jsem třeba neplodná? Mé narušené ženství o sobě začalo dávat vědět a mě začalo sem tam pobolívat v podbřišku, dost jsem pracovala a tak jsem to tolik nevnímala a začala to řešit až v momentě, kdy jsem málem omdlela v tramvaji bolestí když trochu prudce přibrzdila. To už jsem si řekla, že to není dobré. Objednala jsem se na vyšetření a doslova mě polil studený pot, když jsem viděla prvně dost zvážnět mou jinak hodně veselou gynekoložku. „Máte tři obrovské útvary na každém vaječníku a největší z nich je velikosti pomeranče, docela se divím, že jste přišla po svých“…Polkla jsem naprázdno. Odebrali mi krev a zjistilo se, že mám vysoký onkomarker CA 125 a na nic se nečekalo, za týden jsem byla na sále a probudila jsem se po 2,5h operaci s hadičkou z břicha a ukrutnou bolestí. Přišel doktor a sdělil mi, že jsem měla v břiše dost masakr, vyndali několik cyst, rozrušili srůsty a celé tohle bylo jakoby přilepené k pánvi. Museli mi vzít 3/4 levého a 1/3 pravého vaječníku. „Bože můj“ honilo se mi hlavou a moje první otázka byla zda budu moct mít děti. Prý ano. Uf. Výsledky histologie potvrdili endometriozní cysty a bylo mi doporučeno obrátit se na centrum pro léčbu endometriozy, kam jsem ihned, co jsem mohla chodit, zašla. Vyfasovala jsem hormony na vyvolání umělého přechodu a doporučení ihned otěhotnět. „To se bez partnera dělá dost blbě“ řekla jsem si pro sebe a vrhla se na hormony. Tak zle mi po nich bylo, že jsem si říkala, že jestli je tohle přechod, tak to se mám na co těšit. Po 3 týdnech se mi ale něco v hlavě stalo a já najednou začala vnímat, že tudy zřejmě cesta nepovede a obrátila se k alternativní medicíně. Přes kamarádku jsem se dostala k paní, co vyrábí čípky, masti, tinktury a má ohromné osobní zkušenosti s léčbou bylinkami a potravinami. Dojela jsem si za ní do Olomouce a odvezla si vše, co jsem potřebovala. Možná dle pořekadla „věř a víra Tvá Tě uzdraví“ jsem se začala cítit hrozně dobře. Už jsem i při menstruaci mohla vstát z postele, což bylo předtím naprosto nemyslitelné a bez hrsti Ibalginů jsem nemohla 3-4 dny fungovat. Podpořila jsem se tradičními čínskými odvary a akupunkturou, seznámila jsem se s úžasným mužem a všechno začalo vypadat dost hezky. Nakonec jsem se po 4 letech očist a detoxů, čajů a čípků dozvěděla, že endometrioza není (v centru mi tvrdili, že je doživotní, neléčitelná a pokud vysadím hormony, vrátí se jak bumerang).
Teď už jsem věděla, že pokud chci mít naplněn svůj sen porodit děti, musím s kartami ven hned ze startu, s tehdejším partnerem, mým nynějším mužem jsme se rozhodli, že tomu dáme rok, víc ne, ale víc přeci nepotřebujeme, protože jsme oba v pohodě a přišlo další ejhle…rok nic. Bez čekání jsme navštívili CAR, kde šlo všechno poměrně rychle, ve všem k nám byli vstřícní a po par vyšetřeních a jedné inseminaci jsme se rozhodli pro ivf. Na stimulaci jsem reagovala celkem dobře, podařily se získat 3 vyzrálé oocyty a po prodloužené kultivaci se všechny pěkně vyvinuly. Rozhodli jsme se tedy pro transfer jednoho z nich a ostatní dvě zamrazit. Bohužel jsme asi dva, tři dny po transferu začala krvácet a věděla jsem, že je zle. Po cca 8 letech dennodenních myšlenek na miminko, po 8 letech bolestí s každou novou menstruací a po 8 letech nadějí a zklamání přišla studená sprcha. Člověk do toho vkládá obrovskou naději a ani tohle nevyšlo…zhroutil se mi svět. Bolavá, nakynutá jsem nechtěla o žádném dalším transferu ani slyšet, ale někde uvnitř jsem věděla, že to nesmím vzdát. Dali jsme si od všeho pauzu – až na to nebudeš myslet, podaří se to! TOHLE JE NEJVĚTŠÍ BLÁBOL V HISTORII BLÁBOLŮ. Za prvé nejde na to nemyslet, pokud tak dlouho chcete dítě a ono ne a ne a za druhé to není pravda. Teď si tak říkám, jak tohle dokáže strašně ublížit…většinou to člověk slýchá od těch „dětných“ a bohužel i od svých nejbližších…No „nemysleli“ jsme na to a nic, těhotenství nikde.
Po půl roce jsme věděli, že je čas, nevím, jak je to možné, ale ten den, kdy jsme šli do CAR oznámit, že zavedeme obě dvě, tak jsem věděla, že to jsou ti dva, na které ty roky tolik myslím, nebyla tam ta beznaděj z neúspěchu, ale zase ta stará známá naděje a tentokrát o dost silnější a my jsme věděli, že je to buď anebo, všechno nebo nic. Rozmlouvali nám je, ať zavedeme jen jedno, ale nenechali jsme se zviklat. Najednou ležím na sále a v pipetě jsou dvě kuličky, které mi doktor ukazuje, pak ležím, dospávám, do sluchátek si pouštím meditaci a vím, že se mi chce hrozně prdnout, ale nemůžu, teď to nemůžu pokazit prdem 🙂 Manžel mi druhý den řekl, že jsem těhotná, že to ví a já byla zase dost skeptická, hrozně jsem se těšila na den D, den testování a zároveň jsem nechtěla, nechtěla jsem vidět další z milionu negativních testů, ale říkala jsem si, že musím a co myslíte, měla je tam!!! Po 8 letech jsem poprvé na testu viděla dvě čárky! Jedna čárka za každého mého chlapečka…
Ema
Reklama
