Covidový andílek

Na začátku roku 2020 jsem se s přítelem po třech letech vztahu rozhodli, že bychom chtěli miminko, antikoncepci jsem vysadila v květnu a začátkem září se objevily dvě čárky. Celé těhotenství bylo ukázkové, bezpříznakové, Rozálka krásně rostla a prospívala. Jednou se stalo, že jsem začala v druhé půlce krvácet a jela na pohotovost, zjistilo se, že je to pouze podrážděný čípek z předešlého sexu, předepsali mi magnesium a dál to pokračovalo opět všechno v pořádku.

Všechno se to začalo, ale kazit v březnu 2021. Abych ještě dodala, celé těhotenství jsem byla doma, maximálně do obchodu nebo k našim, vždy s velkou opatrností.

Ve 32. týdnu těhotenství jsem začala mít horečky až 39 °C, tak jsem si zavolala k doktorovi, že chci na testy. Ve středu jsem šla na PCR a ještě ten večer jsem se nechala hospitalizovat, jelikož mi začínaly bolesti v podbřišku, kyčlích, kříži postupně i v konečníku. Na gynekologickém si mě teda pro jistotu nechali kvůli teplotám, ale mé prodýchávání bolestí nikdo neřešili ani to, že mi odešla hlenová zátka, udělali mi antigen – vyšel negativní. Nasadili mi kapačku s paralenem a jiným roztokem, na které jsem byla celou noc. Bolesti ustaly. Teplota mi klesla pod 35° a oni jinak nic neřešili, ani jednou mi během toho neudělali ultrazvuk ani monitor, pouze při příjmu vaginální vyšetření. Další den mi přišly výsledky PCR – pozitivní. Jelikož se mi péče zdála nedostačující, rozhodla jsem se jít domů s tím, že přijdu na kontrolu další den. To bylo vše v pořádku, dvacet minut na monitoru proběhlo bez problému.

Doma jsem se dala dohromady a konečně i teplota se dostala do normálu. Po 6 dnech od hospitalizace jsem se už ráno probudila se stejnými bolestmi jako při hospitalizaci. Celý den jsme proseděli u televize, bolesti se postupně stupňovali a já neustále odbíhala na záchod, měla jsem pocit, že se pokadím (řekla bych to lépe, ale budu slušná). Ale jelikož to nikdo neřešil týden předem, neřešila jsem to ani já a myslela, že to jsou střeva. Pozdě večer šel přítel vyvenčit psy, já mezitím už prodýchávala silné  bolesti na gauči. Na záchodě strávila 20 minut a jelikož jsem opravdu nebyla schopná ničeho, musela jsem do sprchy, abych se aspoň umyla. Když přítel dorazil z venku, prosila jsem ho ve velkých bolestech ať mi pomůže ven, už jsem nemohla sama udělat ani krok. “Mám zavolat sanitku?” na to se mě ptal za ten den několikrát, ale tehdy jsem mu to poprvé odkývala a to už věděl, že je něco hodně špatně.

Celou mokrou mě položil na gauč, já se opřela čelem k opěradlu a klekla si. Vytočil 155, říkal, že jsme pozitivní, že jsem ve 33. týdnu a že jsou to asi střeva. Položil telefon a mě v tu chvíli praskla voda. Ihned volal znovu, že to nejsou střeva, ale že rodím. Sanitka dojela, přišli dva chlapi, já ležela na gauči, pouze v triku, které mi přítel na sílu oblékl, abych nebyla nahá. “Já rodím, už cítím hlavičku.” Saniťák koukl: “Ale nerodíte, oblečte ji aspoň kalhotky.” Posadili mě na křeslo a dovezli do sanitky, kde mě položili. Přítel běžel k autu a jel ještě před námi a čekal na zastávce, aby jel za náma, ale bohužel musel někde zaparkovat.

Pobíhal po porodnici, hledal svou rodící přítelkyni, na recepci nevěděli, na příjmu nevěděli, na porodním nevěděli nic, znovu recepce, znovu porodní: “No tak tu počkejte.” Já si mezitím dala ruku mezi nohy a hlavičku cítila v ruce snad celou, saniťák koukl pod plachtu “Ajéje, rodíme.” Dvě rychlé kontrakce, dvě zatlačení a byla venku, položili mi na hruď a aniž bych se stihla vzpamatovat, začali ji resuscitovat.

Nevím, kolik času uběhlo, ale byla to věčnost, stále jsem nechápala, doufala, nahlas prosila, slzy mi stékaly po tvářích, to přece není možné, aby mi umřela. V sanitce bylo lidí jak na Václaváku a další stáli ve dveřích, hotové kino. Žena porodila v sanitce mrtvé dítě. Nechali mi ji na hrudi, já ji držela lehce, aby nespadla, ale tak abych ji neublížila, cítila jsem, jak je studená. Projeli jsme kolem přítele v čekárně potichu, bez miminkovského pláče, bez smíchu a on věděl, že se něco děje. Přišla za ním paní ze záchranky a sdělila, co se stalo, ptala se jestli chce psychickou pomoc, když opakovaně odmítal a ona nenaslouchala, řekl, že jsme pozitivní, že chce být sám.

Žena přišla na porodní sál a tam to řekla, tehdy začalo druhé peklo “Vy jste pozitivní a proč jste nám to neřekla?”. Mávali mi před očima kalendářem, ať jim řeknu, jak dlouho jsem pozitivní, kdy jsem měla test, kdy jsem byla hospitalizovaná atd. Placentu jsem rodila nějakou dobu, pak mi začali vyhrožovat s tím, že půjdu na sál, tak jsem do toho dala vše a porodila, chtěla jsem za přítelem a za dcerkou. Na začátku, když mě přivezli na porodní, tak se zeptali, jestli se chci rozloučit, ani chvíli jsem neváhala. Ale to jsem netušila, že ji dají příteli dlouho předtím, než přijedu já. Byl tam s ní asi dvacet minut sám, sám se svým mrtvým miminkem. Dovezli mě na pokoj a já poprvé viděla svého přítele s rudou tváří, opuchlýma očima a zavinovačkou v ruce. Hned jsem se po Malinké natáhla a vzala si ji do náruče.

V tu chvíli jsem se hrozně rozbrečela a začalo mi docházet, co se stalo. Brečeli jsme oba, drželi se za ruce a brečeli. Měli jsme omezený čas a stejně nám tam několikrát vlezla sestra, abychom dali dohromady papíry, neměli jsme sílu ji poslat pryč. Takže držíte v náručí své mrtvé novorozené miminko a podepisujete papíry a další od matriky hledáte v tašce, zatímco vám slzy tečou jako vodopády. Nejhorší bylo říct skutečné sbohem. Kdybych mohla udělala bych teď spoustu věcí jinak, umyla ji, udělala si otisk nožičky sama, dala bych ji pusu, vyfotila si ji. Teď lituji toho, že jsem byla zbabělá a záleželo mi na tom, co si ostatní myslí a né na tom, co chci. Pozdě.

Další den jsem odešla na revers, bylo nepředstavitelné tam zůstat sama a začínala jsem se pomalu hroutit, myslela jsem jen na Rozálku, o kterou jsem přišla, na přítele, který byl sám doma.

Po pár týdnech byly výsledky pitvy, ale získat je byla taky pěkná kovbojka. A verdikt? Covid způsobil velké zahuštění krve a miminko nemělo dostatek kyslíku a tak jsme o naší malinkou Rozálku přišli, vyřizovali jsme urničku pro naše první dítě.

A věřte, není nic horšího než dítěti vybírat rakev, my nemohli ani to, byly jsme v karanténě. Ale urničku jsme vyzvedli a do hrobu dávali sami. A ani si nepředstavujte, jaké to je místo miminka v autosedačce si domů nést igelitku s logem pohřební služby, ve které je urna s vaším dítětem.

Poté, jelikož toho nebylo málo, jsem přišla o další miminko v 6. týdnu těhotenství, jelikož jsem z první ztrátou nebyla ještě smířená a psychicky jsem na tom nebyla dobře.

Ihned, jak to bylo možné, nechala jsem se očkovat a začali jsme se opět snažit.

máma andílka Markéta
(jak Markétin příběh pokračuje, můžete sledovat na jejím Instagramu @deniknemamy)

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *