No jak? Normálně. Úplně normálně… Dva se zamilují, pak se ujistí, že spolu opravdu vydrží v dobrém i ve zlém, vezmou se s velkou pompou a rozhodnou se, že to, co na tom druhém obdivují, předají společně v podobě svých genů do nové, téměř dokonalé osobnosti. Naplánují tomu sportovní aktivity, zvolí hudební nástroj, vyberou skvělou školu a domluví se, že se anglicky bude učit co nejdříve. Začnou brát kyselinu listovou. Všechno je ideální… A pak souloží. Často a nadšeně, vzrušeni tím, že výsledek bude stát za to. A souloží, a souloží, a souloží, a měsíc co měsíc jsou zklamaní… Měsíc co měsíc to nadšení dostává rány, po roce už to jsou jen slzy a beznaděj. A pak na to začnou jít vědecky.
První, nejjednodušší a nejlevnější krok je zjistit, kdy je ten pravý den. To se dá celkem snadno určit prostřednictvím čůrání na papírky. Toto tedy provádí dáma. Teorie praví, že uprostřed cyklu se s tím začne, na testu se objeví druhý proužek, nejdřív trochu světlejší. Znamená to, že „den D“ se blíží. Tak se to dělá každý den, a až je ten proužek nejsilnější, je to tady. To už ovšem nadšení a vzrušení opadá, protože, co si budeme povídat, když za každou cenu musí, tak se jim obyčejně moc nechce. Párkrát po sobě se to tak ale dá zvládnout.
No jo, jenže co když se tam ten pitomý proužek neobjeví? Co když zklamání přichází už v tomto okamžiku? To se na to jde pak ještě vědečtěji a zavítá se do ordinace ženského lékaře. Ten nejpravděpodobněji v první fázi odebere krev na rozbor hormonálního profilu dámy. Z toho se pak dá zjistit celkem dost věcí – třeba jestli je k dispozici dost vajíček, jestli jsou hormony v rovnováze tak, jak mají být, jestli není nějakého víc nebo míň. Tak například z toho zjistí, že vajíček je spousta, ale ty hormony jsou v nějakých špatných poměrech, a že ta vajíčka jednoduše neuzrávají. A to je ten důvod, proč na ovulačním testu nevyskočí ta prokletá druhá čárka.
A pak dojde řada i na pána. Musí se dostavit a podrobit se také nějakým vyšetřením. Obyčejně to obnáší návštěvu tajuplné kabinky s dospěláckým vybavením, a pak procházku s kelímkem přes plnou čekárnu. Je legrace tyto pány pozorovat. Někteří kráčí hrdě se vztyčenou hlavou, spokojeni s výsledkem svého díla. Jiní jdou s pohledem zapíchnutým do země majíc na čele dost jasně čitelný nápis: „Chci být neviditelný“. Psycholog by si zgustnul.
Při jedné návštěvě jsem vyslechla obzvláště bizarní rozhovor. Mladý muž seděl v čekárně sám, bez partnerky. Poznala jej paní, co vedle ní usedl. Pravděpodobně to byla sousedka z nějakého jiného patra nebo podobně vzdálená známá. Začala velmi hlasitě zjišťovat, co že takhle dělá na gynekologii. Pán byl očividně slušně vychovaný, a tak jí na její dotazník velmi opatrně odpovídal. O poznání tišeji než ona kladla otázky. Všichni jsme viděli, jak je mu to nepříjemné. Kromě té dotyčné paní. Všichni tedy víme, že se chystal na ozářky a bylo mu doporučeno nechat si zamrazit genetický materiál pro případné další použití. Byla to velmi rozpačitá situace a vnímali to tak v čekárně všichni. Na jednu stranu by se člověk nejraději začal nahlas smát, jak paní urputně a zaujatě nepřestávala klást doplňující dotazy a neviděla, jak je to nevhodné, na druhou stranu by člověk pána s takovým příběhem nejraději obejmul, pohladil po vlasech a slíbil mu, že to bude určitě dobré… Nezastal se ho nikdo, ale ani se nikdo nahlas nesmál.
Poté si pán vyslechne verdikt, který se týká kvality obsahu jeho kelímku; hodnotí se ukazatele jako je množství, hustota, pohyblivost, tvar nebo velikost; je poslán na další vyšetření na urologii. Tam ho čeká překvapení ve formě vyšetření předstojné žlázy. Poprvé se alespoň trochu přiblíží tomu, jak se asi cítí dáma, která je i několikrát týdně na křesle a neustále se uvnitř jejího těla vyskytují nějaké cizí předměty. Dáma z toho má škodolibou radost.
V mezičase je sama podrobena dalšímu vyšetření, tentokrát je to vážnější. Jedná se o vyšetření průchodnosti vejcovodů. Otázka pár minut na zákrokovém sálku, ale je to prý nepříjemné. Dnešní doba je ale milosrdná, a tak už se to dělá za asistence anesteziologa. Před tímto zákrokem jsem celou noc nespala, byla to moje první narkóza v životě. Na pokoji jsem se potkala s jednou mladou drobnou holkou, která tam byla kvůli podobné kontrole po potratu. Byla celkem podobně vyděšená jako já, a tak jsme se daly do řeči a navzájem se pokusily povzbudit. Už si nepamatuji, která z nás šla na sál jako první, ale pamatuji si rozhovor po probuzení. Stála nade mnou paní anestezioložka a urputně se mě pokoušela probudit. Načež jí mladá spolupacientka říkala: „Nechte ji ještě chvilku prospat, ona, bobek, celou noc nespala.“ Dojala mě její ohleduplnost a starostlivost. Byl to pěkný pocit, když na vás někomu úplně cizímu naprosto nezištně záleží. Alespoň v ten jeden okamžik, pak už jsme se neviděly. Musím říct, že jsem se za těch pár minut vyspala tak, jako už dlouhé roky ne.
Pokračování zde
Reklama
