Všechny příběhy o neplodnosti jsou si podobné, a ani ten můj vlastně není jiný… Stejně jako mnohé jsem si pyšně myslela, že dítě bude hned – jsme přece zdraví, štíhlí, nekuřáci… A ono ne. Prošla jsem si tím kolotočem naděje a zmaru před každou menstruací, pozorováním každého píchnutí, vsugerováním nejrůznějších příznaků (tentokrát mě ta prsa opravdu bolí jinak než jindy!), zkoušením nejrůznějších vitaminů, čajů na podporu plodnosti, zaručených cvičení i detailnějších gynekologických vyšetření.
Nakonec šel manžel na spermiogram a ten dopadl bídně. Za tři měsíce měl jít ještě na kontrolní odběr, pro případ, že by za špatnými výsledky byla nedávno prodělaná chřipka. Nemohl se odhodlat. Bylo mu úzko z představy místnosti, kde celý den masturbují muži, z ohmataných časopisů s nahotinkami i ze představy dalších špatných zpráv. Nechala jsem mu čas. Ani mě nebylo lehko z představy umělého oplodnění. Nakonec uplynul skoro celý rok. Na Silvestra jsme si o půlnoci přiťukli panákem a podívali se pravdě do očí – čas běží, jestli chceme dítě, musíme do toho šlápnout.
Vybrali jsme CAR, kde nás vyšetřili a řekli, že nic jiného než IVF u nás nemá cenu. Čekala jsem to. A bála se. Jak si zvládnu píchat injekce, když nesnesu ani odběr krve? Co se mnou udělají velké dávky hormonů? Co když budu úplně nesnesitelná. A hlavně – co když ani tohle nevyjde?! V CARu vybrali dlouhý protokol, což znamená hodně injekcí. Sakra hodně. Ale nakonec bylo všechno v pohodě. S injekcí jsem váhala jen první den, pak už jsem píchala s jistotou a po čase jako profík. Hormony se mnou nic nedělaly. A všechno se vyvíjelo skvěle. Na kontrolních ultrazvucích doktorka nemohla věřit vlastním očím – měla jsem ideální množství folikulů, většina byla stejně (a správně!) velká a spořádaně rostly přesně podle tabulek v medicínských skriptech.
Všechny moje výsledky byly dokonale průměrné, ideální kandidát na úspěšné oplodnění. Po konzultaci s lékaři jsme se rozhodli připlatit nadstandardní metodu MACS, která měla vyfiltrovat jen kvalitní nedeformované spermie. Další nadstandardy nám nebyli doporučeny z důvodů špatných výsledků spermiogramu.
Přišel den odebrání vajíček. Ničeho jsem se nebála, věřila jsem doktorům, cítila se skvěle. A pak přišlo první zklamaní. Odebrali jen devět vajíček, spousta těch slibných folikulů byla prázdná. Z nich se podařilo oplodnit jen šest. Druhý den mi měli volat, jak se embrya vyvíjejí a přišla další rána. V pořádku už byla jen tří. Měla jsem načteno dost, abych věděla, že to je pořádný průšvih.
V pondělí jsme dorazili a zařadili se do klasické reprodukční mašinérie. Sestry během čekání vypisovaly recepty na léky a instruovaly mě, jak je brát. Na mou otázku, jestli jsou tedy nějaká embrya v pořádku, neuměly odpovědět. V ordinaci jsme narazili na nejméně zkušenou doktorku. Rutinně se tázala, jestli se těšíme, že je náš velký den. Vykoktala jsem: „To nám řekněte vy, jestli je na co se těšit, myslím, že to nevypadalo moc dobře…“ Doktorka zrudla a vytočila číslo do laboratoře. Už během toho hovoru mi bylo jasné, že je všechno špatně. Cítila jsem se jak praštěná palicí. Doktorka nám s politováním sdělila, že další vě embrya to zabalila a to poslední není dostatečně vyvinuté. Nemá smysl ho transferovat. Dají mu den navíc a pokud to dožene, zamrazí ho a zkusíme KET.
Embryo se vzpamatovalo a skutečně ho zamrazili, ale že by to mohlo vyjít, jsem nevěřila ani minutu. Brala jsem hormony, jak mi předepsali, chodila na měření sliznice, ale celou dobu jsem na netu projížděla články a diskuse a hledala, jak podpořit další cyklus IVF, aby se fiasko pokud možno neopakovalo.
V den KETu jsem se odmítla obléct a vypravit, dokud mi z laboratoře nepotvrdí, že se embryo správně rozmrazilo. Jako na potvoru to bylo zase pondělí a já se nemohla dovolat. Když se mi to podařilo, sestra ochotně slíbila, že to ověří… a další mučivou půlhodinu se neozývala. Je to jasné, říkala jsem si, teď si házejí korunou, která mi zavolá, že to zase nevyšlo…
Nakonec ale telefon zazvonil a sestra mi veselým hlasem řekla, že embryo je SAMOZŘEJMĚ v pořádku a krásné, ať přijedeme. Bleskurychle jsem se oblékla a namalovala a když jsem sahala po kabelce, pro jistotu jsem mrkla, jestli je v ní peněženka s doklady. Nebyla. Nemohla jsem ji nikde najít a prožila první hysterický záchvat svého života. Všechen ten strach a frustrace vylétly ven v krystalické a velmi nehezké formě. Peněženka se nakonec našla na nějakém nelogickém místě, domluvenou schůzku jsme stihli a dokonce se stihla i akupunktura, kterou v CARu velmi doporučovali. Dokonale mě zklidnila a já konečně nabyla dojmu, že je všechno v naprostém pořádku. A bylo. To poslední embryo, ten náš malý vejškrabek, se držel jako klíště. Dnes je z něj naše vysněná, krásná a velmi šikovná holčička.
B.
Reklama
